Přetvářka

(Navazuje na včerejší post o pasivitě & úklidu)

Když jsem se díval na sitcom Not Going Out napadlo mě napsat příběh o chlapíkovi, který si před těmi pár lidmi, se kterými se občas vídá, drží tvář spokojeného a stabilního jedince, ale uvnitř je mrtvý a chce křičet. Ví však že si nemůže žádný výlev dovolit, protože nikoho nezná dost dobře a nevěří mu, aby se před ním otevřel. Těch pár známých duší se jen těžko dá označovat za přátele pro pár slov, které spolu prohodí. Všechny minulé interakce, kdy trochu odhalil svojí vnitřní pustinu, ho jen naučili, ji lépe skrývat. Jeho výlevy nikoho nezajímají & sám se nesnáší, když tím vyvolá reakci, protože musí vypadat, jako že jen prahne po pozornosti. Je v neřešitelné situaci, je v jámě, kterou si vyhrabal sám pro sebe a neví jak se z ní dostat. Nemá nikoho na koho se obrátit. Protože strávil roky o samotě, nedokáže si nikoho takového najít a když to zkusí, nikam to nevede a jen se potom nesnáší, že se vůbec o něco pokusil. Odbornou pomoc nevyhledá, protože nemá dost sebevědomí, aby čelil té představě. Navíc všechno předcházející skryté volání o pomoc se setkalo se zlehčováním, proto si nevěří, že jeho problémy jsou dost závažné. Proto se uchýlí k přetvářce a ničení sebe sama, které ukrývá před ostatními.

Křehké balancování mezi vnějšími lži a vnitřní pustinou, by mohlo být zajímavé. Za zavřenými dveřmi se ničí, ale mezi lidmi se snaží vypadat zdravě a spokojeně.

O samotě každou noc hasí půllitrem ginu, jen aby mohl usnout, připadá si, že je permanentně na hranici panického záchvatu a po setmění nemůže fungovat bez BNZ, na předloktích má čerstvé jizvy, které maskuje dlouhými rukávy, každé ráno vstane, vrazí si do lícní kosti několik ran dokud nevidí rozmazaně, modřiny zakryje líčením. Každá akce má svojí reakci, každý krok je následován úkrokem zpět, jako morfin-suboxon kombo v Mr. Robotovi.

Konečné zjištění, že i lidé, které příliš nezná, o něj dostanou strach a chtějí mu pomoct, může být horší než pomalá sebedestrukce, protože to znamená, že promarnil X let života a že se utrpení dalo vyhnout, že uvěřil svým lžím o tom, že se to nemůže zlepšit, uvěřil, že musí trpět a proto trpěl, zatímco před sebou zavíral dveře a kopal si hlubší jámu. Změna byla možná a nebylo zas tak složité dostat pomoc.

Když si tohle uvědomí a začne se lepšit, skočí.