Noční smyčka

Někdy, když chci nerušeně přemýšlet nebo v klidu psát, nasednu do vlaku a nechám se jím bez cíle unášet.

Obvykle taková cesta vytvoří smyčku – vyrazím z bodu X, jedu tak daleko, jak je třeba a pak se otočím na cestu zpátky, většinou příměstskými vlaky, které jezdí často a nikdy nemusím čekat příliš dlouho. Nejpozdější smyčka vede na Hlavní. Vyrazím už za tmy, z potemnělé pustiny vesnice, která spí prázdným šedivým tichem. Jak se blíží zima a noc se na kraj snáší stále dřív a dřív, vesnice odumírá ve stále časnější hodinu. Zahrádky před hospodami jsou prázdné, asfalt tichý a pouliční lampy nehlučně předou.

A pak jedu, v hypnotickém šumu poloprázdných vlaků, které se rozjíždějí s hebkostí sametových kočičích tlapek, a nejsem si úplně jistý, jestli se pohybuje vlak nebo svět kolem něj. Není kam spěchat, není kam se hnát, můžu si dát na čas, všechno je naplánované, přestupy, zastávky, výstupy. Rytmus mě uvede do tranzu a myšlenky se mi začnou převalovat v hlavě jako tlustí červi v mršině. Možná cestou něco napíšu, možná tenhle odstavec vznikl, když se za okny vlaku míhaly obrysy rozmazaného města. Možná.

A pak přijde Hlavní nádraží, vystoupit, doplnit zásoby a čekat na snový transport zpět. To už je hluboká noc. Město má v těch chvílích zvláštní nádech. Není živé, ani mrtvé, nebije mu srdce rychlým tempem dne, ani zběsilým rytmem noci, party a večírků. Je příliš brzo na opilce a příliš pozdě na slušné lidi vracející se z práce. Je to okamžik zvláštního bezčasí, kdy člověk potká jen náměsíčné existence uvězněné mezi mlecímu koly času, míhají se v periferním vidění, navždy prokletí bloumat na náběžné hraně noci, neupravení, zamračení, ospalí, mlčenliví, stojí ve frontách supermarketů, míhají se u kas, mizí za ohybem eskalátorů, jsou všude, ale nikdy jich není moc, nikdy netvoří velkou společenskou sílu, nikdo neslyší jejich hlasy, jsou jen zaschlým zbytkem kávy v šálku lidstva.

Kam jdou a co chtějí? Po čem touží? Co je nutí pokračovat dál? Mají nějaké touhy nebo jim zůstala jen nekonečná letargie kraje noci. Nevím, nikdy se jich nezeptám, nechám je zmizet, zatímco mě zalévá sonder, ten magický pocit, že svět je velký a plný fantastických příběhů, touhy a smutku, o kterých se nikdy nic nedozvím a můžu o nich jen snít. Ani na to nemám čas, blíží se odjezd posledního spoje z Přízračných Zemí.

Nasednu a mizím pryč. Právě včas, než se celé město začne potápět do vod šílenství a začne se trhat na kusy.

Možná jsem za tu dobu něco napsal, možná jsem nenapsal ani řádku. Ale možná, jenom možná, jsem napsal úplně všechno.