k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Nehostinný kosmos

24. 12. 2017 — k47

Chtěl jsem napsat něco dalšího o Star Wars, ale prospal jsem celý den & mozek mi pořád nefunguje dostatečně dobře na to, abych koherentně vyjádřil všechno, co jsem chtěl vyjádřit. Připadá mi měkký a porézní jako mokrá houba, rozhodně ne jako orgán schopný logického uvažování a koncentrace.

V ale kosmu zůstanu.

Nejděsivější sny, které mívám, jsou ty, v nichž si uvědomím nezměrnou prázdnotu kosmu. Obvykle se dívám na vesmír, hvězdy a nekonečnou černotu jakoby zvenčí a mám pocit, že nemůžu utéct.

Cestování mezi hvězdami, aspoň tak pohodlné jako v space operách, nikdy nebude možné. Kvůli dilataci času uplyne pro cestovatele a lidi zanechané na Zemi různé množství času. Cestovatel zestárne o pár let, ale doma uplyne několik milenií a všichni lidé, které znal, jsou mrtví a jejich vzpomínka ztracená v závějích času. Cesta ke hvězdám tedy bude vždy jen jednosměrná.

Takhle jsem chtěl ukončit dávnou sérii povídek Arytmie — poté, co je planeta Země zničena, vypravěč desetiletí putuje kosmem, pátrá po Alexeiovi Desyovi, jediném člověku na kterém mu záleží, který uprchl ze Země a našel svobodu za hranicí mraků. Ale kosmos je nezměrný a proto ho najde, až když bude starý muž, zatímco Axel, jak mu přezdívá, nezestárl a je stále na vrcholu mládí. I když se konečně potkají, jejich shledání bude hořkosladké.

Během hvězdných válek jsem dumal o dalších způsobech, jak pojmout mezihvězdný transport, a o příbězích, které by se kolem toho daly vystavět.

Na jednu stranu je tu Burroughsova idea, že sny nás mají připravit na cestu do vesmíru1 o které psal v knize Nova Express. Tahle myšlenka je ve své doslovné interpretaci příliš mystická, ale může předjímat „nahrávání myslí do cloudu“. To bude asi nejreálnější varianta. Nedává smysl převážet celého člověka, když můžeme převézt jen jeho mysl. Ale na druhou stranu proč cestovat ke hvězdám. Když můžeme „nahrát mysl do cloudu“ (což s sebou nese celou plejádu filosofických a praktických problémů), tak proč nezůstat tady, zakonzervovat naší civilizaci v energeticky nejúspornější podobě a čekat na konec času. Vesmír je všude stejný, všude jsou to jen ty stejné prvky ve stejných poměrech. Jedna hvězda je stejné jako milion jiných. Tak proč cestovat?

Ale ono to bude tak, že lidé nebudou třeba a v době, kdy bude cestování reálné, žádní lidé nezůstanou.

Nebo by jich mohlo zůstat jen několik málo. Třeba poslední čtyři lidé v celém kosmu, prakticky nesmrtelní, ve hvězdných lodích o velikosti planet, putují vesmírem za jediným cílem: Zůstat posledním člověkem ve vesmíru.

Pokud to někomu připomíná scifi verzi prostředí povídky Meč, který ukončí dějiny, tak to asi nebude náhoda (i když jsem měl na mysli spíš Loknara, posledního z Orionu ze hry Master of Orion 2).

Dále: Kosmos je velký a nehostinný, plný radiace, vakua, nízké gravitace. Jde o nehostinné podmínky pro lidi a cestovatelé vesmírem budou těmto živlům vystaveni po dlouhou dobu a začnou degenerovat, ztrácet svalovou hmotu, začnou jim řídnout kosti a objeví se rakoviny a nádory. Hvězdoplavci po nějaké době přestanou připomínat lidi, nebudou schopni přežít bez přístrojů a neustálých lékařských zákroků a život na povrchu planet se pro ně stane smrtelným. Představte si tvora bez kostí, s minimem svalů, který drží konkrétní tvar jen s pomocí skafandru/exoskeletu. Ale to trochu zavání navigátory z Duny.

Poslední věc, která se mi prohnala hlavou je možnost, že mezihvězdné cestování bylo možné, ale už není a jedině lodě postavené před miliardou let, můžou cestovat kosmem. Potenciální příběh může začít objevem takového vraku.

Před více jak miliardou let na několika místech Země probíhala přirozená jaderná reakce. Bylo to proto, že v té době byl podíl uranu 235, tedy toho, který se štěpí, byl v prehistorických dobách vysoký. Ale od té doby se skoro všechen tento přírodní uran rozložil a přírodní reakce už není možná. Tak si představte tohle, jen to nějak přetransformujte do podoby scifi paliva.

A to je všechno — pár zárodků příběhů, které nikdy nenapíšu.

Rozhodně nejde o nic nového, o tom nepochybuji, některý z klasiků žánru to musel zpracovat už v šedesátých letech lépe, než by já kdy dokázal.

  1. Burrough se v odkazovaném videu zmínil o serial universes, které v mnohém připomínají simulační argument.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz