Naše lži

Jsou lži, které sami sobě říkáme, abychom našim životům dali nějaký rámec. Já jsem X. Já nejsem Y. Takovéhle věci. X a Y může být v podstatě cokoli: Charakterové rysy, morální zásady, aspirace, cíle, cokoli. Nemusí jít nutně o nepravdy nebo očividné sebeklamy, stačí jen fráze formující chování a pocity, ale nezáleží na tom, co je obsahem tvrzení, člověk to řekl a tak je to pravda, pro něj.

Před několika dny jsem napsal post o glorifikaci deprese, @hejdav na to odpověděl:

Spíš jde o to, že pro určité typy osobnosti jsou deprese nevyhnutelné, a zvyknout si na ně je důležitý krok k hladšímu průběhu.

Někteří lidé jsou více náchylní & proto se s tím musí smířit. Konec.

Možná že ano, možná, že ne. Podle mě tohle tvrzení říká jen málo nového & pořád glorifikuje. Je rozdíl mezi smířením s tím, že mě to může potkat, nebo že mě to musí potkat & když mě to pohltí, tak to přijmu s odevzdáním a rezignací, protože tohle jsem přece já.

Podle mě (nechci za nikoho mluvit), takové uvažování je Naše Lež a snaží se ospravedlnit chorobu: Utrpení mělo smysl, protože bylo v jistém ohledu nevyhnutelné, je to součást života, je to součást identity.

Takové uvažování konzervuje status quo a dělá změnu o něco těžší, protože ta by znamenala změnu vlastní identity, ale identita není nic, co by mělo nějakou cenu, je to jen shoda náhod a trocha dědičnosti, nemusí jít soubor našich chorob a nedostatků.

A hlavně: Utrpení je pohodlné, není příjemné, nemusí být ani zvládnutelné, ale je známé, člověk, který trpí dlouho, ví jak trpět, změna je vždycky riskantní. Když člověk ví, jak žít s depresí, může se bát, že ji ztratí, že neví jak s ní nežít. Kdyby změna byla možná a jednoduchá, všechno předchozí utrpení by ztratilo cenu, najednou nebylo nutné. Může být snesitelnější trpět a udržovat onen mýtus při životě.

Příklad: Někdo je celý život sám, vytvoří si vlastní mýtus, že je samotář, že neví jak mluvit s lidmi, že se mu všichni radši vyhýbají. Tenhle mýtus ho chrání, před alternativou, že by to mohlo být jinak, že jeho současný stav není nutný. Kdyby to zkusil, kdyby se ponořil do hluboké vody, otevřel se, možná by našel spřízněné duše. Ale kdyby se to stalo, všechna ta hrozivá samota by najednou nebyla důsledkem jeho identity, ale jeho osobním selháním a nebyla nutná. O to horší rána by to bylo, kdyby změna byla navíc jednoduchá, kdyby stačilo jen udělat jeden krok. Co bude v tomto případě méně bolestivé? Udržet mýtus naživu nebo se (ho) snažit změnit?