But in the end, it doesn't even matter

(Tohle jsem chtěl napsat už dřív, ale do cesty se postavilo pár špatných dnů.)

Každá kulturní nebo společenská událost má svoje místo a svůj čas, pár let, kdy dává smysl, pár let, kdy může vzplanout. To bylo více než jasné z reakcí na sebevraždu Chestera Benningtona – frontmana Linkin Park. V komentářích pod videi LP se nedalo najít nic jiného než záplava sympatie a šoku. Velká část komentářů se nesla v duchu:

My childhood is now gone.

Listening with different ears now.

Every single Linkin Park song is so much darker now.

It doest'n sound real. What the fuck?

Velká část reakcí měla jedno společné téma – LP byla skupina dětství/teenage roků oněch lidí. Hybrid Theory vyšla v roce 2000, Meteora o tři roky později a lidé, kteří byli teenageři v této době – narození ±mezi roky 1985 a 1995 – to nejvíce zasáhlo.

Když zemřel Bowie, byl jsem taky trochu smutný, ale ne jako teď, tohle mě koplo o něco víc. Tohle je část mojí války, tohle je válka naší kohorty populace, teď navždy ztracená, stejně jako naše mládí. Možná že šlo o pomyslnou zarážku za jedním věkem, možná že jde o okamžik, kdy nenávidění milenálnové/generace Y (nebo do jaké skupiny chcete zařadit tenhle poměrně specifický cluster mladé krve) musí dospět.

and the sun goes down …