Hon na žraloky
Teď, když mi definitivně chcípnul notebook, neusínám s podcastem v uchu, ale u knihy The Great Shark Hunt od Huntera S. Thompsona.
Jsem si jistý, že teď se tisíc lidí zahloubalo: „Proč neposlouchá na svém telefonu?“ To by byla jistě možnost, ale nejsem člověk, kterého vzrušují smartphony. V tomhle ohledu patřím mezi téměř vyhynulé dinosaury, kteří k životu potřebují jen klávesnici, čistý linux a vim.
Chytré telefony mi vždycky než cokoli připadaly jako užitečné nástroje kontroly – jako elektrinocké štěnice pochodující podle cizího rytmu, jejich záměry ne nutně shodné s těmi našimi. Je to jako hegemonie microsoftu v prastarých dnech, na které si teď vzpomínají jen hackeři s plnovousy, kteří se každé ráno modlí k portrétu Richarda Stallmana a přemýšlí, jak to všechno vzít zpátky do dob, kdy bylo všechno nové a svěží a naděje na elektronickou utopii stále ještě žila, kdy cypherpunkové spřádaly své šílené sny a nebylo jasné, že na naší planetě zůstane jen trojzubec firem G-A-F, do opojných časů před tím, než jsme všichni začali ve dvojstupu pochodovat do chřtánu VC ze silicon valley, a než každá naděje na změnu světa začala tím, že ho část musíme předem prodat za velkoobchodní ceny. Ne že bych byl z principu luddita, jen je mi stále víc a víc věcí jedno.
Ale to zase zabíhám.
Jak jsem napsal, čtu The Great Shark Hunt — sbírku článků Huntera S. Thompsona vydaných mezi roky 1962 a 1975. Teď jsem dorazil část, která shrnovala texty o zneuctěném Nixonovi od počátků jeho prezidentské kampaně v roce 1968, přes znovuzvolení o čtyři roky později až po pád v kauze Watergate a následnou milost od prezidenta Forda.
Bylo krásné číst o okamžiku, kdy si HST už brousil nůž na Nixona, protože všichni věděli, že bude souzený za vlastizradu a skončí za mřížemi, a v tom přišly zprávy, že Ford vydal plný pardon a zprostil Nixona jakékoli viny. Ten moment HST málem zlomil.
Vztah HST k Nixonovi byl prostý: HST ho nesnášel. Nixon pro něj představoval zosobnění smrti Amerického snu. Podle historiků byl komplikovaným prezidentem. Nixon udělal (překvapivě) aspoň něco dobrého pro Spojené Státy zakleslé ve studené válce. Za jeho prezidentství se oteplily vztahy s Čínou a vedl diplomatické kampaně do Sovětského svazu. Na druhou stranu hlásal, že ukončí válku ve Vietnamu, ale začal bombardovat Kambodžu a Laos, zavedl madman theory a pak tu byla kauza kolem Watergate.
Podle knihy Command and Control od Erica Schlossera byl na samotném konci velice nestabilní, pil a měl depresi. I jeho generálové o něm pochybovali a tvrdili, že kdyby vydal povel k jadernému útoku, informace musí být nejdřív ověřena u armádních špiček.
(HST o tom píše o několik kapitol dál: The power of the presidency is so vast, that it is probably a good thing, in retrospect, that only a very few people in this country understood the gravity of Richard Nixon's mental condition during last year in the White House. There were moments in that year when even his closest friends and advisers were convinced that the president of the United States was so crazy with rage and suicidal despair that he was only two martinis away from losing his grip entirely and suddenly locking himself in his office long enough to make that single telephone call that would have launched enough missiles and bombers to blow the whole world off its axis or at least kill 100 million people.)
NASA Administrator Thomas O. Paine drew up ambitious plans for the establishment of a permanent base on the Moon by the end of the 1970s and the launch of a manned expedition to Mars as early as 1981. Nixon rejected both proposals due to the expense.
Kdyby nebylo Nixona, mohli jsme se narodit do světa, kde lidé už kráčeli po povrchu rudé planety a trvale žili měsíci. To by byl svět! Teď se musíme spokojit s vizemi kapesního mesiáše Elona 'spása za tržní ceny' Muska.
Ale popravdě, s těmito ambiciózními plány by kvůli jejich ceně skoncoval každý prezident. Reality marsovkých výprav a lunárních kolonií bychom se dožili jen, kdyby Sovětský Svaz stíhal ve vesmírném závodě a ten by pak pokračoval na povrchu měsíce a poté by vedl na cizí planety. A i tak je to pochybné. Větší a větší rakety nutné pro cestu na Mars, nemají příliš vojenského využití.
Nixon někdy po Watergate řekl „I believe you should keep your troubles to yourself.“ To je jedna věc, kterou máme společnou. Tvoje problémy jsou tvoje, neměl bys jimi otravovat své okolí.
HST s ním také našel určité styčné body. V jeho případě to byl baseball a divil se, že může existovat vůbec něco, co ho spojuje s mužem, kterého nesnáší nejvíce na světě a kterého někdy nepovažuje ani za člověka.
Měl bych každý článek tady psát, jak to dělal HST: osobně, přehnaně, barvitě & velice intenzivně. Nepsat o tématech, ale o mém zapojení v oněch tématech, doplnit to násilnými fantaziemi, barvitým jazykem plným „vicious swines“, „twisted freaks“, „ugly realities“ a podobnými obraty, zmínkami o mohutné konzumaci alkoholu a drog, a pak to zavázat stužkou o selhání hnutí Hippies.
Když už jsem zmínil Hippies, v další části knihy v článku The 'Hashbury' is the capital of the hippies píše o zrodu Hippies a už od začátku na ně má kritický pohled. Vidí je jako přehnané optimistické lidi bez plánu, kteří musí ultimátně selhat ve své misi a vyšumět do ztracena a sledovat tak stejný osud, který postihl beatniky před nimi.
Na začátku sedmdesátých let pak ve Fear and Loathing in Las Vegas bilancuje o neslavném konci Hippies a psychedelické kultury jako síly, které věřila, že má potenciál výrazně změnit svět k lepšímu.
Bez notebooku jsem taky začal cestovat velice nalehko. V batohu jen knihu, tenký blok, věrného Parkera a dostatek zbraní pro nutnou sebeobranu. Někdy je to jen plechovka mace, jindy vyhazovací nůž, někdy taser, občas masivní nože Kampfmesser nebo bizarní za studena kované dýky Wakizashi. Podle nálady.
Když si někde sednu, automaticky otevřu knihu a čtu.
Jednou jsem seděl na lavičkách na Hlavním, čtyři místa bez opěradel, přistál jsem na jeden konec, na druhém seděl nějaký podivný týpek se černými půlměsíci špíny za nehty.
Ohlédl jsem se za sebe na velké hodiny, zpozoroval jsem ho, bez hnutí seděl v nepřirozené pozici a zarudlýma očima na mě bez mrkání zíral.
Vrátil jsem pohled zpátky do knihy a říkám si: „Tak tenhle je dobrej.“
Za chvíli jsem uslyšel: „Co je v tom dobrýho?“
On umí mluvit? Čekal jsem že je katatonickém šoku, kdy se nemůže pohnout, drogami jsem si byl skoro jistý, možná úraz hlavy. Pomalu a pobaveně jsem se na něj otočil a ukázal mu přebal knihy a začal jsem se pochechtávat. Zdálo se mi, že nejlepší odpověď, které by rozuměl by byla: „Slova a věty, především slova.“
„Co v tom je?“ zeptal se znovu.
Začal jsem se nekontrolovaně smát a vysvětloval mu, že jde o soubor článků převážně o kandidatuře, prezidentství a pádu Richarda Milhouse Nixona. Byl to bizarní okamžik – snažit se vysvětlit nuance psaní HST o důležité politické figuře člověku, který nevypadá, že by byl schopný slovo nuance vůbec vyslovit.
Ale v té době začala ochranka čistit sedačky. Dva chlápci v zelených tričkách, před které měli přehozené černé taktické vesty, se vyptávali lidí: „Cestujete? Cestujete? Cestujete?“ Kdo necestoval, musí pryč. Nevím jak přesně to chtěli ověřit, zdali, stačilo jen říct „ano“ nebo člověk musel předložit platný jízdní doklad, kopii rodného listu a osobní doznáním podepsané třemi generacemi předků, které je třeba v případě nouze nutné vzkřísit z mrtvých.
Nevím ani jak to dopadlo s nečekaným literárním kumpánem, protože jsem už zdrhal na vlak a přemýšlel, jaký notebook bych si měl koupit.
+1: Mám pro vás výzvu. Až budete na prvním rande zkuste do konverzace začlenit větu „A to jedna věc, kterou mám společnou s prezidentem Nixonem.“