Husí kůže

Nejnovější album Versus od pg.lost je asi to nejlepší, co jsem v poslední době slyšel. Track Monolith nemůžu dostat z hlavy & při poslechu mi vždycky začne naskakovat husí kůže. Někdy nemusím ani poslouchat, husí kůže se dostaví jen, když začnu myslet na ty vzletné optimistické linky, které vyrůstají z industriálního hukotu.

pg.lost jsem poprvé viděl naživo kdysi dávno v Chapeau Rouge. To byly doby, kdy hráli Prahanien, Heart of Hearts a Gomez. Mám dojem, že jsem na nich byl dohromady dvakrát. Podruhé taky možná v CR, ale už si přesně nevzpomínám.

Podobně silný jako Monolith (& s podobnými účinky) je také finiš tracku From Beyond z nového alba Bluenecku. Jejich desky Scars Of The Midwest, The Fallen Host nebo nedávný King Nine mi ve sluchátkách zní snad už od samého počátku, kdy jsem se dostal k post-rocku. Jejich hudba má nakročeno k nostalgii hromadného ničení, kterou tak dobře dokážou tvarovat Our Ceasing Voice, ale nikdy nezajde příliš daleko a nezapomíná na dynamiku & eskalaci, která mě k tomuhle žánru připoutala.

Monolith & From Beyond ale nejsou sami. Podobně mrazivý efekt má třeba Vorel od Russian Circles, Monochrome Nights od Watered, Passenger's Log a The Catharsis Session od The Seven Mile Journey nebo Turbolina od Leech. Když se k nim vrátím & po několika měsících se mi zase proženou sluchátky, propadnu jim. Je to jako kdybych se držel odhalených drátů ve kterých pomalu stoupá napětí & elektřina začíná probíjet celým tělem.

Prý existují lidé s hudební anhedonií, kteří necítí žádný požitek z hudby. Kdybych byl jeden z nich, tak jsem se už dávno pověsil.