Glorifikace deprese

Když někdo prohlásí, že se nechce zbavit své deprese, protože je jeho součástí, vždycky znechuceně zakroutím očima.

Glorifikace deprese je jedna věc, kterou z hloubi duše nesnáším, i když ji na druhou stranu chápu. Naše zážitky externí i interní formují to, čím jsme, a deprese je velice silný prožitek, tiché zemětřesní, které člověka rozláme na kusy. Glorifikovat tento stav jako součást identity, jako nějaký stockholmský syndrom k hladině serotoninu ve vlastním mozku, je pochybné, ale pochopitelné. I když nevím, jestli lidé, kteří tohle prohlašují (naposledy jsem to slyšel od Susan Calman v RHLSTP podcastu), chtějí celou depresi, včetně neschopnosti vstát z postele, nekončícího pláče, ztráty chuti k jídlu, vymizení všech požitků, neschopnosti cokoli udělat a další břečky, která jim sabotuje život. Dovolím si tvrdit, že nikdo, kdo je na dně hlubiny v tom nejhorším stavu, si neřekne, že takhle chce zůstat napořád, že tohle je jeho součástí. Možná si nedokáže představit, že to může být jinak než takhle, ale těžko po tom prahne.

To, co si lidé spojují se svojí identitou (IMHO), je to, co se stane potom, když se stav zlepší, když nejsou symptomy natolik závažné a trpící cítí, že přežil & prožité peklo ho zocelilo.

Glorifikovat depresi znamená nemít dost představivosti, že se dá žít i jinak, že i bez tohohle strašlivého mentálního parazita, to stále budeme my, stále ti stejní lidé, jenom zdraví.