Drogy 2

27. 5. 2017 (před 6 lety) — k47

V mých povídkách je hlavní trojice hrdinů (Adam K, Peo, Ruby) na něčem skoro pořád. Neženou se za euforií, za hladovým požitkem, ale chtějí vylepšit vlastní těla a mysli, chtějí být lepší lidé a chtějí naplno využít svůj potenciál, ať už je jakýkoli. Ve skutečnosti však jen záplatují své problémy a potřebují neurochemickou vzpruhu, aby měli dost energie k tomu, aby aspoň nějak fungovali. Léčí symptomy. Splácí úroky na dluh. Nebo jak psal Burroughs v NO: „vyplácí mužstvo drogou“.

Drogy jsou především symbolické. Představují naději, že můžeme být spaseni, že může existovat chemická látka nebo obecně něco, co nás může vylepšit, udělá z nás lepší lidi, dodá naději, že to může být lepší, že můžeme žít životy, které chceme a ne ty, které nám předepsala biologie. Tahle touha je pochopitelně bláhová. Nikdy nic není zadarmo.

Pro tento účel jsem vytvořil celou řadu fiktivních stimulantů (synthein, syndeum, S36, meta-syndeum). Potřeboval jsem něco, co by bylo možné brát každý den bez katastrofických následků, nějakou každodenní drogu, v určitých ohledech podobnou nootropikům, na které se dá trvale žít, která zostří smysly, koncentruje mysl a omezí nutnost spánku. I když pořád nic není zadarmo. Bez ní je na tom hlavní trojice špatně & tyto fiktivní látky je jen stěží přehodí přes laťku snesitelnosti.

V Katedrále hacker 8.3 přiveze vzorky látky označované jako GRRBW, která masivně zesiluje libido. GRRBW ale není úplně fiktivní, její předlohou je Flibanserin, který byl vyvíjen pro nastartování libida žen trpících F52.0. V době, kdy jsem psal Katedrálu a látka ještě nebyla na trhu, se objevilo velké množství spekulací, poplašených komentářů a hysterických reakcí, které se daly shrnout jako: Ženy nesmí mít kontrolu nad vlastní sexualitou, to nemůžeme dovolit, jinak to přivodí konec civilizace. Šlo o klasické konzervativní žvásty. Pak se objevily výsledky prvních testů. U skupiny žen, které nedostávaly placebo, se zvýšil měsíční počet satisfying sexual events z 2.8 na 4.5 za cenu nepříjemných vedlejších účinků. Nic co byť jen vzdáleně opodstatňovalo scénáře poplašených kritiků.

Fikce nemusí být limitovaná otěžemi reality a proto je fiktivní GRRBW nebezpečně účinná látka, která změní už tak divokou party Katedrály na orgie konce římské říše. Zároveň je to taky velice potentní neurotoxin, protože nic (stále) není zadarmo.

Další fiktivní látkou je Droga Y v Arytmii, která dělá vždycky to, co si žádá příběh (je to už 10 let, co jsem to napsal, buďte prosím shovívaví).

Naposledy jsem ji použil pro nastartování událostí ve Sto rocích čekání, které jsem vysekl za pár dnů & bez nějakých přehnaných ambicí to poslal do soutěže Cena Karla Čapka. Skončil jsem pár míst od konce. Jedno hodnocení porotce znělo:

Je to takové zábavné čtení, které působí, jako by ho také někdo napsal pod vlivem jakési omamné látky, byť jazyk je dobrý a téměř bez chyby. Pointu to má, ale přijde mi to příliš podivné.

To mě utvrdilo v tom, že tihle porotci jsou taky jenom idioti jako my všichni ostatní, ne nějací bohem vyvolení nadlidé a začal jsem pochybovat o autoritě jako konceptu. Soutěž nejspíš nevyhraje nejlepší povídka/novela/román, ale ta/ta/ten který se nejlépe trefí do zeigeistu a preferencí porotců. Nemám iluze, že to co jsem tam poslal bylo nějak dobré (verze na k47čce je oproti té soutěžní značně uhlazená), ale jeden porotce to dal za sebe na první místo, takže jsem se trefil do vkusu aspoň jednoho z nich.