Astronautalis
Skoro dvě hodiny ráno. Právě jsem se vrátil z vystoupení Astronautalise a jaký to byl koncert! Hned první gig tohohle roku nastavil laťku tak vysoko, že se budu divit, když ji někdo přeskočí. Je to na úrovni loňského Mona, které mě semlelo na prach. Astro však pracoval na úplně jiné frekvenci, Mono bylo jako sílící bouře, přírodní úkaz, který není možné zastavit, naproti tomu včerejší vystoupení bylo jako elektrický oblouk, který přeskakoval do davu.
Moment zlomu, kdy se z OK vystoupení stala explozivní směs, přišel ve chvíli, když Astro začal vyprávět, že psal písničky o konci světa a bezmoci, když s tím někdy nemůžeme nic udělat – Trump je prezidentem USA a to znamená, že konec světa může přijít každou chvíli a když uvidíme padat bomby, bude už pozdě a zůstanou jen výčitky – kdo netancoval (překlad „dance“, česky to moc nezní) tu noc, už nebude mít příležitost. Zahodit zábrany a nechat se unést šílenstvím v největším davu, před kterým kdy solově vystupoval. Když ne teď, tak kdy jindy?
Ta perspektiva změnila všechno.
Nastolil tři pravidla: Všichni budou zpívat, kdo nezná slova, ať si je vymyslí, všichni budou tancovat, kdo neumí, nevadí, nikdo neumí, všichni jsou špatní. A ještě don't be dicks. To byl bod zlomu. A pak začal Kurt Kobain, SIKE! a Running away from God.
A tak jsem tam byl, přímo v přední řadě před kulatým pódiem v Lucerna Music
Baru, kolem krku █████ +1: Na k47čku v nejbližších dnech hodím něco s fotkami (které
ale nemůžou postihnout atmosféru v sále i když jsem jich nafotil 6.9GB hlavně
proto, že když všude panoval největší chaos, byl jsem v něm).
Aktualizace: galerie už tam je. +2: Tohle si přímo říká, abych o tom napsal krátkou povídku jako součást
doomsday party blogu. +3: Při focení koncertů je bracketing váš nejlepší kamarád.