k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Pokaždé, když se podívám, je to o něco horší

25. 2. 2022 — k47

Jsou to dva roky, jeden měsíc & pár dnů, co jsem ležel v posteli s laptopem vybalancovaným na hrudi a neustále F5koval wiki stránku 2019–2020 novel coronavirus outbreak, hladový po čerstvých informacích, co přesně se děje na druhé straně planety. Aniž bych to mohl vědět, sledoval jsem počátky globální katastrofy, která následující roky bude zasahovat do života každého člověka na planetě.

Dnes mi došlo, že se nacházím ve stejné situaci – stejná postel, stejný laptop, jen stránka se změnila. Ivazi koronaviru do našich plic nahradila Putinova invaze na Ukrajinu. A pokaždé, kdy refreshnu stránku, je to o něco málo horší. Ruská agrese pokračuje, počet obětí a rozsah škod narůstá, 100000 lidí mohlo opustilo své domovy, vyhlášení stanného práva, plná mobilizace ukrajinské armády, zákaz mužům ve věku 18-60 let opustit zemi. Pokaždé, když se podívám, připadá mi, že jsme spadli hlouběji do díry, která nemá dno.

V tom mě přepadl pocit čiré absurdity – ležím na posteli a nám před sebou aktuální mapu bojových operací, bombardovaných měst, postupu vojsk a statistiky ztrát a obětí. Tohle není jen abstraktní koncept, tohle se děje právě teď. Pochopitelně, člověk tohle všechno , přesto je od reality izolovaný a nepřipadá mu to úplně skutečné, necítí to na hlubší, bytostné a primitivní úrovni, jeho ještěří mozek nekřičí nekonečným strachem, netrefí ho to jako cihla do zátylku. Obvykle ne, až pak jednou naplno. Proboha. 700 kilometrů na východ, ob jednu republiku, exploze otřásly Lvovem. Když se postavíte na špičky a pohled upřete na horizont, můžete vidět obrysy země, kde zuří Putinova nesmyslná válka. Tohle není mlhavý konflikt, který probíhá někde tam daleko, tohle je válka na zápraží Evropy.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz