k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Pavouky nechte pracovat

30. 7. 2022 — k47

Časy se mění.

Bývaly doby, kdy bych se za nic na světě nedotknul pavouka většího než nehet ukazováčku. Pokud se jakýkoli arachnid vyskytl uvnitř Cely, automaticky buď putoval ven nebo byl promptně přeměněn na kaši podrážkou boty. Dvě nohy dobré, osm nohou špatné. Tak zněla pravidla.

Teď je to jinak. Od doby, kdy jsem začal makro-fotit hmyzáky, mezidruhové vztahy doznaly zlepšení. Pokud se osminožec menší než gigantický vyskytne uvnitř Cely, nechám ho na pokoji. Pavouk je mírumilovné stvoření, chce si jen dělat svoji věc, najít klidný kout, roztáhnout sítě, čekat na mouchu a být ponechán na pokoji. Může být vzorem nás všech. V nejlepším případě chytí komára a mě tak ušetří pár dnů svědění. Přinejhorším nechytí nic, zemře hladem ve vlastních sítích a jeho vyschlý exoskelet budu muset zamést do koše. Jak se na to dívám, pro mě to nemá stinné stránky, jen samá pozitiva.

V tomto duchu jsem na schodech nechal jednoho maličkého osminožce pracovat & hele, podívejme. Ulovil mouchu. Děkuji.

Pořád ale platí, že jakmile se v místnosti vyskytne obrovský černý pokoutník nebo jiný macatý kousek, putuje ven. Obvykle už necítím bytostný odpor, když mám rukou shrábnout pavouka a katapultovat ho do přírody, ale někdy přece jen v nervech zůstává trochu toho primordiálního strachu. Když pošťuchuju těkavého pokoutníka, pořád cítím jako když mi něco tahá ruku zpátky. Když pak překonám odpor, připadá mi, že se ve mě něco zlomilo.

Komicky roztěkané třesavky nebo srandovní sekáči nic, velcí křižáci taky více méně v pohodě, reakci vyvolávají jen pavouci, kteří jsou zároveň velcí a zároveň rychlí. Předvídatelnost přináší klid. Když ale chcete sebrat pavouka, ten v okamžiku někam zmizí & vy nevíte kam, není to úplně příjemné.

Ale to se poddá. Časem. Jako při expoziční terapii. Vystavování se stresoru vede k postupné desensitizaci.

V posledních dnech dvorek u Cely obsadili křižáci. Na čtyřech místech si roztáhli své čekající sítě, všichni spadají pod druh araneus diadematus, možná že jde o syny a dcery z jedné snůšky (à la), možná. Nicméně teď vždy, když jdu kolem nich, pohladím je. Jsou to moji přátelé, nebojím se jich, ani oni mě, můžeme existovat v harmonii. I když těžko mluvit o pohlazení, jsou velcí asi tak na jeden prst, zakovaní do svých hladkých nepoddajných krunýřů, mechanickými pohyby připomínají stroj než cokoli organické a jakékoli známky afektu si vyloží jako smrtelnou hrobu, vybíhají po nosných vláknech pavučin a skrývají se pod listy. Cítí skutečně strach nebo jde o pouhou instinktivní reakci? Je mezi tím nějaký rozdíl? Ta briskní odpověď jim dodá něco univerzálního. Konec konců, všichni se bojíme o své životy. A maličký osminožec by se měl bát mě, dvounohého giganta, mnohem víc, než já jeho.

Ale jak říkám, časy se mění. V poslední době mě napadá: co kdybych choval nějakého středně velkého pavouka v terárku jako domácího mazlíčka? Když si odmyslíte chitinový krunýř, osm pneumaticky ovládaných končetin, osm nikdy nemrkajících očí, jed vstřikující chelicery a fakt, že ze své oběti vysávají vnitřnosti rozpuštěné velice agresivními enzymy, jsou to takoví chlupatí mazlíčci. A ze všeho nejvíc touží nám ulehčit od otravných much a komárů.


+1: Největší pavouk, který se občas vyskytuje i v Republice, je Slíďák tatarský. Podívejte se na toho macka.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz