k47.cz

twitter RSS
««« »»»

Interobjekt

26. 5. 2022 — k47

Tyhle úzkosti ve dvě ráno mě už nebaví. Nedostavují se každou noc, a když ano, většinou mě naplno nezaplaví paralytický teror. Přesto jsou dostatečně časté, aby byl vidět trend. Velice nepříjemný trend. A pak ty sny… Když se probudím v téhle části noci, vetšinou si sny pamatuji. Popravdě, raději bych, kdyby tomu bylo naopak…

V teoriích učenců existuje pojem interobjekt jako označení pro specifický druh snového spojení dvou objektů, které spolu nijak nesouvisejí. Amalgamace to bývá bizarní – wikipedie uvádí příklad „něco mezi dítětem a mobilem“ – v bdělém světě by budila hrůzu, ale v okamžicích spánku, když vědomí přepadlo do úsporného režimu, dávají perfektní smysl. Nebo aspoň sami o sobě nenahání děs, jen jejich kontext.

V jednom snu jsem se nacházel ve třídě, která byla zároveň kosmem, stěny splynuly s otevřenou prázdnotou vesmíru, neviditelné podlahy pod nohama, v místě tabule zářila jasná hvězda, lavice nám poskytovaly nějakou ochranu před radiací termonukleárního pekla. Kdo vystrčil hlavu, spálil se. Chtěl jsem odejít, ale pod nohama jsem oporu jen tušil, musel jsem opatrně našlapovat a ověřovat, že tapetové potahy vzdálených galaxií poskytují pevnou půdu pro každý další krok.

Nesnáším sny, které vyjevují tu hrozivou nesmírnost kosmu.

Jiné noci se mi neustále vracel obraz planety obíhající jen pár set metrů nad povrchem velice chladné hvězdy, tak blízko, že se jejich atmosféry prolínaly, a někdy blíž. Hvězda byla nerovnoměrná, její povrch zdeformovaný nesmírnými kupolemi horkého plynu. V okamžiku snu, když jsem sledoval ten výjev, který představoval vše, co vnímám a co je – kromě hvězdy, planety a mě, nehmotného pozorovatele, nic neexistovalo – mě přepadala nesmírná hrůza. Věděl jsem, že je to špatně, že to nedává smysl, že planeta tak blízko bude obíhat gigantickou rychlostí a její vzdálenost žhnoucímu obru je příliš malá, při realistických teplotách hvězd, by se povrch roztavil, nehledě na to, že v určitých místech se planeta ponořuje do svrchních vrstev hvězdné atmosféry. Všechno tohle jsem věděl i na druhé straně, ale nemohl jsem uniknout. Byl jsem vyděšený a rozrušený. Realita snů se vždy prezentuje jako kompletní obraz všeho co existuje – co vidím je jsoucno, nic dalšího, mimo zorné už nic, dokonalý solipsismus. Není možné se vymanit z okovů, uvědomit si, že jde o jeden příklad, jeden střípek, jednu možnost a pak upřít pozornost na něco příjemnějšího z reality – možná ani to ne, jen cokoli jiného. Ve snech je ten osamělý řez vše, co existuje, co kdy existovalo a co kdy bude existovat, kromě něj nic a to, v mém případě, mi nahání tolik hrůzy.

Pocity úzkostí nejsou způsobeny sny, aspoň necítím, že by z nich přímo vyvěraly. Jde o oddělené vjemy, možná bijí ze stejného podhoubí, přesto separované. Úzkost přichází později, jako sílící pocit neodvratného sevření, občas zcela bez preambule nevědomých halucinací, jen se připlíží, bez varování, jako černá oprátka.

Nemůžu mít příjemné sny? Nebo alespoň neutrální? Nemůžu jen osm hodin nevědomí sedět na zahradní židli a pozorovat ptáky na obloze?

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz