Závod v kleci
Teď, když se z nás všech stali vězni ve vlastních obcích, zatímco fabriky přetékají lidským masem jako nikdy nekončící swingers párty pro virus, nám peonům nezbývá než najít něco pozitivního na životě za mřížemi hranic katastrálních map. Něco, cokoli. Když všechno půjde dobře, budeme v klecích sedět ještě tři týdny, tak ať to za to stojí.
I když realisticky tak šťastní nebudeme. Polovičaté opatření nás nespasí, epidemie bude dupat Republikou dál a jak se dostaneme ke konci Drastických Opatření, ukáže se, že vládní sebranka vrahů z diletance nemá v záloze plán B ani propagandu, která ho může suplovat & zas se vrátíme do klecí. Tak ať to za to sakra stojí.
Celý tenhle kšeft s izolací v obci bydliště není extra zlý pro populus velkých měst. Ta jsou, z pohledu obyvatele Zapadákova, prakticky nekonečná. Můžu vyrazit na tůru z jednoho konce Prahy na druhý a když půjdu oklikou a párkrát zabloudím, na konci dne můžu mít v nohách téměř 100 kilometrů.
Pro burany ze vsí je to docela jiná situace. Nejen že tu není kultura nebo jakákoli infrastruktura pro trávení volného času mimo jedné hospody na 500 obyvatel, někde nemají ani místo. Podívejte se na mapu a určitě pár takových nešťastných lokalit najdete: 100 metrů na jednu stranu dálnice, 100 metrů na druhou hořící skládka pneumatik a po stranách bažiny. Žádný prostor pro expanzi.
Jo, to je rána pod pás. Co tam můžu dělat? Čekat na smrt nebo konec pandemie, podle toho, co přijde dřív. (Defenzivní sázkař vsází na možnost číslo jedna.)
To se ale mě netýká. Ten konec světa, který pohltil Celu, spolykal i četné lány lesů a nekonečné křivky cest. Nejdelší okruh zpevněných komunikací zcela sevřený v hranicích obce má deset kilometrů. Deset kilometrů pro cestu na kole a pro získání příčetnosti. A jaká cesta to je! Průseky v lesích, stále ještě neroztáté, blátivé segmenty kdy se pohybujete jen zpola kontrolovaným pádem, hraniční komunikace s jinými dědinami, země zapovězené, tam někde můžete minout kulometná hnízda policie & armády, kontrolující ilegální migrace z obce do obce, o kus dál na hranici vísky tak malé, že na ni zapomínají i její obyvatelé, srkna hryže keř v zatáčce silnice, tak blízko, že si na ni můžu skoro sáhnout, zdánlivě se nenechá rozptylovat společností, ale pak najednou zvedne hlavu prchne; osamělý jezdci, také spoutaní snahou najít skryté kilometry, které tu někde musí být, jako záhyby zvlněného časoprostoru a na cestě domů, nebo konci prvního kolečka, pokud to je málo, bosý běžec. Oranžové triko, černé běžecké šortky a rytmicky čvachtá v blátě. Co ten tady dělá? Je pěkně, to jo, ale zas ne tak moc.
Ok, to by bylo, to by pro jednou stačilo.
Nakonec ještě dodatek: Počet kontaktů nepředstavuje problém, záleží na jejich rozložení. Představte si dvě krajní situace: 1) každý člověk má průměrně deset kontaktů zcela náhodně vybraných ze všech obyvatel Republiky a 2) každý člověk má 10 kontaktů se stejnými lidmi a všichni tito lidé mají kontakty jen v rámci této své skupiny. V druhém případě se virus nemůže šířit, nikdy se nedostane dál než za cluster deseti. Tak když někdo špatně snáší osamělost pandemie, měl vytvořit epikurejskou komunu – všichni přátelé do jednoho domu, nezáleží kolik pokud nebudou mít riskantní kontakty s nikým mimo. Ale to vzhledem k tomu, že průmysl jeden na plné obrátky dál, asi bude možné jenom teoreticky.