Není to ničí vina

Blatný říká: Každý sám za sebe. Černý, který už dávno kapituloval, tvrdí, že nejde nic udělat, ale nebojte, nikdo za nic nemůže. „Současná situace není ničí vina a je nutno ji vnímat stejně jako jiné přírodní katastrofy či pandemie v historii lidstva.“

Ničí. Vina. Hmm. Letmý pohled na Jižní Koreu, Vietnam, Taiwan, Austrálii a Nový Zéland rozhodně naznačuje, že nešlo o nevyhnutelnou katastrofu. Jinde lidé na pozicích, z nichž u nás zní nedá se nic dělat, lol, zvládli osedlat trajektorii osudu a jejich země teď nepřipomíná požár v odpadním kontejneru.

Ok, ale nebudeme hned brát do rukou nože, žejo? Na postulát, že to není ničí vina, se dá dívat různě. Třeba: Není to ničí vina, nemusíme se vzájemně obviňovat a hledat, na koho to hodit a můžeme konečně začít kooperovat, táhnout za jeden provaz, chovat se racionálně tak, aby to vedlo k menšímu počtu virionů a většímu počtu pětaosmdesátých narozenin našich scvrklých pra(pra(pra))rodičů.

Možná. Sám si dovolím pochybovat. Protipříklad? Třeba tohle: „Mějme stále na paměti, že na infekční nemoci se umírá a nadále i bude a že úmrtí na COVID-19 není známkou selhání péče, systému, MZ nebo státu.“ Podepsán Černý, PS: my za nic nemůžeme.

Ano, ale záleží na měřítku. Je to zase ten absolutismus: Buď něčemu můžeme zabránit na 100% nebo ne s tím, všechny ostatní výsledky mají stejnou váhu. Nemají a absolutní buď & nebo není extra dobré alibi. Zemře jeden, zemře deset tisíc. Vidíte v tom rozdíl? Černý nejspíš nevidí. Umírat se bude pořád. Jo, pěkný. Mimochodem stejnou argumentační tlačenkou se oháněli konspirátoři & chřipkaři – nemůžeme zamezit 100% případů a proto nemá smysl se vůbec snažit. Je pěkné slyšet, že vládní ansámbl osmoticky nasákl rétorikou pomateného škraloupu online komentariátu.

Kdybych byl cynik, a ono je stále těžší a těžší jím nebýt, tipoval bych, že se snaží zbavit zodpovědnosti. Každý sám za sebe teď platí hlavně v absolutní špičce pyramidy. Vyčistit si před prahem, umýt si ruce, distancovat se, stočit diskurz k chaotické nahodilosti kosmu. Já to nebyl, já nic, já o ničem nerozhodoval, to on, to tamten, já ani nevím o čem mluvíte, I don't speak česky. Hlavně teď, když plebs dostává nápady, že stará garda řezníků z nedbalosti by měla sedět, možná i viset. I když si Babiš ústavou vytírá prdel, přesto se v ní pořád píše, že by se neměl on a jeho kamarádi chovat jako extra diletanti.

Nedůvěra ve stát & rozčarování z dřevnatosti jeho legitimních institucí vždy nahrává extremistům. Ti vždycky mají po ruce jednoduché odpovědi a ví, co je třeba udělat, aby bylo líp. Jejich řešení může být zacházení s menšinami stylem, který není v módě od roku 1945, ale tonoucí a naštvaný se chytí všeho, co je po ruce.

Vědátoři z bisopu nabízejí vlastní plán, hodně tabulek a grafů, bez magického myšlení nebo transformace frustrace v agresi, mnohem pracnější ale aspoň něco: Totální lockdown. Na pár týdnů zmrazit život společnosti. Když se nikdo nepohne z místa, virus nemá přísun čerstvého masa a epidemie vyhasne. To je první krok. Tvrdý restart. Až se populus vyčistí od viru, začnou chytré kroky, které měly přijít už Prvního Dne, kdyby nás vedli lidé s funkční nervovou soustavou.

Proč ne, sedíme na skluzavce do obřího drtiče kostí. Mám jen dojem, že lidé na nová pravidla přistoupí, jen když dojde k totální čistce u kormidla, kdy změna kurzu bude absolutní, kdy zmizí ksichty, které nás úspěšně dovedly na cestu do krematoria, kdy na tiskovce vyleze někdo zcela neznámý, břitvou uřeže hlavy vládním páprdům a řekne: „Teď mě poslouchejte velice pečlivě, teď všichni uděláme tohle, kapišto?“

Řezání hlav bude jen symbolické. Ale když ne, nezapomeňte: není to ničí vina.