Teď už víme

V těchto dnech to bude jeden rok od okamžiku, kdy jsem poprvé slyšel o novém koronaviru, který se objevil v Číně. Tehdy jsme měli 318 potvrzených nákaz. Teď stejný počet případů přibude každých 39 vteřin a celkově se blížíme 100 milionům.

Teď už víme, jak vypadá globální pandemie a není to pěkné. Ne protože by šlo o chorobu, která zdevastuje lidstvo jako černá smrt, v tom ohledu by to mohlo být mnohem horší – virulentní jako spalničky, nevyléčitelné jako HIV, smrtné jako ebola – ale protože bychom to mohli zvládat o tolik lépe. Víme, že efektivní reakce je možná, jak ukazují případy Japonska, Jižní Korei, Vietnamu, Nového Zélandu a Austrálie. Ale je možná jen tam, kde vládní špičky nemají hlavu zastrčenou ve vlastní prdeli.

Hlavní dojem z posledního roku je prostý: Trvá to celou věčnost. Katastrofa se stane všedností. Ráno se podívám do statistik: 7400 nových případů, přes 150 mrtvých. A den pokračuje jako obvykle, nijak moc zvláštně. Jsou to další čísla na hromadě jiných čísel, skrývá se za nimi hromada příběhů, utrpení, ztrát a celkového selhání naší státní reakce. Nějakým zvráceným způsobem se z tohohle stala rutina. Jak jsme to jen mohli dopustit?

Když jsem loni sepisoval onu první zmínku o koronaviru, byl jsem příliš optimistický. Nepřicházela mi na mysl eventualita nekonečně impotentních a idiotických rozhodnutí. Implicitně jsem předpokládal, že správní odborníci budou na správných místech a neuvažoval, že by národní strategie mohla být podřazena politickému marketingu a volební kampani a že premiér se bude ohánět očividnými lži, aby odvrátil pozornost od vlastní neschopnosti. Ale to se taky stalo rutinou a proto se nacházíme na předních příčkách počtu úmrtí na milion obyvatel.

Je to zvláštní pocit si najednou uvědomit, jak zásadně se celý svět změnil. Zvykali jsme si pomalu a postupně a mysl skoro nebere, že to takhle nebylo pořád.

Nebylo.

Ale teď už to víme.