k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Stres a teror u VCMI

6. 10. 2021 — k47

Dlouho jsme se neviděli. Má to svoje důvody, některé, do nichž nebudu zabíhat, jiné více prozaické, jmenovitě VCMI. Tenhle free software klon prastaré tahovky Hereoes of Might and Magic 3, mi zase sedí na mozkovém kmeni jako zlý návyk. Říkám si, dneska něco napíšu, ale až potom, teď dám na chvíli VCMI. Pak ale strávím osm hodin v katatonickém tranzu, ve stavu neustálé stresu, pokrytý vrstvou studeného potu, s pocitem provazochodce, který se neustále nachází milimetr od terminálního pádu. Nová AI nepřátel je prostě příliš dobrá a s mechanickou přesností trestá každý omyl. Nemůžu dát normální obtížnost a prohnat se magickou zemí jako jezdec apokalypsy, ne, musím neustále plánovat, předvídat, taktizovat a modlit se k dávno zapomenutým bohům, jen abych měl šanci přežít.

Jednu mapu jsem musel začít třikrát – poprvé jsem udělal špatné rozhodnutí, které zazdilo další progres, nemohl postavit budovy pro verbování armády, počítačoví hráči mě předběhli a už jsem je nikdy nemohl dostihnout. S velkou námahou jsem porazil jednu útočící armádu, aby se na obzoru objevila další. Protivník s více městy a silnější ekonomikou může naverbovat čerstvé vojsko každé pondělí a poslat je mým směrem, aby mě postupně vykrvácel. Druhý pokus jsem si dal pozor, ale byl jsem málo agresivní, jeden protivník mezitím stihl porazit jiného, získal jeho zdroje, doplnil armády zdecimované vojem a zas se opakovala spirála pomalého ztrácení tempa a slábnutí. Napotřetí jsem jel jako stroj – armáda, zlato, základní suroviny, budovy, hrad, silnější armáda a koncem prvního měsíce se už tlačit na nepřítele a dramaticky expandovat. Jinak to nešlo. A to někdy začínám hrát s myšlenkou, že u VCMI budu relaxovat. Skoro nikdy tomu tak není.

Tlačím na protivníka X, s armádou vyjedu z města, počítač okamžitě pozná, že jsem nechal nechráněné město a protivník Y bez čekání zaútočí do zad, musím se vrátit s hlavní armádou, nepřítel X toho využije, aby zpátky obsadil ztracené pozice. To je na současné podobně VCMI tak stresující nebo přitažlivé: musím neustále balancovat mezi nutnou expanzí a obranou vlastních měst. Nepřátelé mají jednoho hlavního hrdinu s útočnou armádou a ostatní tvoří řetěz, kterým mu přivádí čerstvě naverbované posily. Téhle formaci můžu kontrovat také jen hrdinou s většinou vojska. Cesta do boje, ale neodvratně nechává odkrytá záda. Cestování je pomalé a přepadení do zad může být smrtící. Není možné se zabarikádovat a budovat a budovat; agresivnější sousedi se navzájem vystřílejí a poslední přeživší se stane příliš mocným.

Ale když vytrvám, někdy mezi jednou a čtyřmi hodinami úzkosti se to zlomí; hrdinové na úrovni 15 – 25, armády plně vytrénované, mám víc měst, větší příjmy a můžu začít válcovat zbytek světa. Teprve v tom okamžiku se můžu uklidnit, každou chvílí už nehrozí okamžitý a nepředvídatelný zánik.

Tedy aspoň pokud se na obzoru neobjeví hrdina s andělskými křídly, přeletí lesy a pohoří a svou obrovskou mobilitou začne terorizovat a obsazovat špatně bráněná města, aniž bych měl možnost ho dohnat a zastavit. To se ale stává jen někdy.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz