k47.cz

twitter RSS
««« »»»

Proč se vůbec snažíme?

19. 2. 2021 — k47

Dvě ženy, IFR 0.5% a 5% si objednaly kadeřníka do domu. Žádné roušky, žádné respirátory, žádné ochranné pomůcky, žádná snaha snížit riziko, protože se tak domluvily.

Jaký tohle všechno má smysl?

Tahle noční můra trvá už víc jak rok a za celou tu dobu jedna mantra zní jako neměnný chorál: roušky fungují. Respirátory fungují. Princip dokážou zachytit i slova Samuela L. Jacksona z filmu Snakes on a plane: Okay people! We've got to put a barrier between us and the snakes! Hadi představují koronavirus a bariéra je látková. Jednoduché. Účinné. Nemluvím o hrdinských činech, kterým je se třeba plně obětovat, ale trivialitu, stojí pár korun a všichni jich máme krabici někde doma.

Jaký má smysl dělat opatření a tohle nebo tamhleto? Proboha. Jsme na konci cesty, špičky bot se kinklají nad útesem. Proč předstíráme? Proč si prostě nezačneme vzájemně plivat přímo do chřtánů, ať už to máme za sebou. Zkratkou přímo do krematoria.

Někdy nedávno soc-net sférou proletěla otázka, kdy se to zvrhlo, kdy nastal okamžik zlomu, kdy to nabralo trajektorii přímo do satanova konečníku. Lidé se svěřovali se svými momenty, kdy ztratili víru. Já si v duchu říkal, že to nikdy nebylo dobré, ale nedá se ukázat přesně na jeden konkrétně okamžik, kdy došlo k fázovému posunu od špatného ke katastrofě. Teď už ten názor nesdílím. Můj okamžik je dnes a představuje ho tahle nahodilá událost.

Jaký má smysl tohle divadlo, když ani ty nejzákladnější pravidla, jak zůstat naživu, která měla rok čas se provrtat i do té nejodolnější lebky, nic neznamenají? Nechraňte sebe, nehleďte na cizí. Mají vysoké riziko, že změní skupenství z pevné hmoty na prach? Koho to trápí? Budete zodpovědní za životy, ale to už asi moc neznamená.

Počet případů zase stoupá, nemocnice přeplněné, šíří se nové mutace viru, očkování má tempo artritického slimáka, přes 100 mrtvých denně. Jestli byl někdy čas riskovat, tak to rozhodně není teď. Situace je zlá, problém je jen v tom, že působí tak strašně rutinně. Jak něco tak triviálního, mondénního a fádního, může být nebezpečné?

Proč se snažit? Proč se omezovat? Proč se brzdit, když můžeme umřít na chodbě v přeplněné nemocnici, když se triáží dojde k tomu, že máme malou šanci a tak na hadice připojí někoho jiného? Tohle je evidentně to, co kolektivně chceme. Nebo nám to aspoň nepřipadá jako špatná alternativa.

Každý člověk má tendenci podceňovat riziko, které mu hrozí. Jsme kongenitální optimisté. Člověk si může říkat, že to už nejspíš měl, protože do práce jezdí metrem a tam všichni chrchlají. Je to možné, ale nepravděpodobné, nicméně to poslouží jako základ pro neoprávněný optimismus: Já to už měl, já se nemusím starat, já se vyvlékl z oprátky.

Navíc mi připadá, že se z epidemiologických opatření stal pro všechny jen veřejný rituál. Když jsme na očích ostatních, roušky jsou vždy nasazené, ale jak zmizíme z dohledu a jsme už jen mezi svými, mezi lidmi, kteří stejně jako my vědí, že se nosí jen proto, že je to nařízené, letí hned dolů. Necítíme, že druzí od nás očekávají, abychom zamezovali šířená nákazy. Když očekávání neexistuje, můžeme se na to bez ztráty kytičky vysrat. Hlavní strach je v tom nevypadat divně před druhým, jako strašpytel, který dělá, co mu řeknou. Logickým vyústěním je pak parta papalášů na pařbě v Teplicích. Stejný způsob chování, jen v rozdílném měřítku. Ikonickým příkladem je pak Prymulon. Druhým lil vodu, sobě víno a co víc, dostal druhou šanci, ale skončilo to stejně. Pak se není čemu divit, že s lidmi jako jsou tyhle svině u kormidla, kteří také dodržují svoje epidemiologická opatření jen naoko, je kooperace převážně symbolická.

A tak jsme tady, o rok později, když už ne nejhůře zasažená země, tak aspoň na tribuně, organizované snahy tristní, pořád se potácíme od tragédie ke katastrofě, jen teď jsme přeřadili na novou kolej a stala se z toho fraška. Satira je mrtvá. Pokud někdo za tři nebo pět let bude chtít napsat komedii nebo absurdní divadelní hru o našem národním fiasku, nebude moct. Všechno komické se už stalo, jen to byla realita a lidé u toho umírali.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz