Co si budeme pamatovat, záleží na nás

Pamatuju si, na okamžik minulého jara, když se soc-nety rozezvučel sentiment, že si všichni budeme pamatovat, jak jsme na koleně šili roušky, jak to budeme vyprávět dalším pokolením, stane se z toho naše sdílená paměť a vzpomeneme si u toho na babišovu maligní neschopnost.

Ne. Nevzpomeneme.

Když jsem to před rokem poprvé přečetl, dávalo to perfektní smysl. To si přece musíme pamatovat. To co vypadalo jako zásadní moment, perfektní shrnutí našeho údělu, se ztratilo v nekonečném a ubíjejícím moři mikro-katastrof. Kdo si vzpomene teď natož v roce 2040?

Přesto eroze vzpomínek do němého šumu nepředstavuje nevyhnutelný osud Toho Všeho. Můžeme si vytvořit historický narativ, cíleně a selektivně vybrat určité události, milníky a témata, ta posilovat a chaos dějin tak zostřit v našich kolektivních pamětech do jasné vzpomínky. Nemám ne mysli zaběhnutí do světa fikce a vytváření moderních mýtů, to není nezbytné a ve finále, když se kyvadlo dějin nevyhnutelně vrátí do neutrální pozice, nepomůže. Myslím jen vytrhání historického plevele a zkondenzování dějin do podoby, která se dá snáze uchopit. Však víte: do formy memu. Nebo jako úvodní dva odstavce na wiki stránce, pokud jste tak nakloněni.

Jako příklad může posloužit Blitz. Každý má určitou představu o Velké Británii za války. Keep calm and carry on, žejo? Lidé Albionu se nenechali zlomit, udržovali Blitz spirit, jako národ neklesali na mysli a pokračovali v boji. Aspoň tak praví mem. Zajímavé je, že ikonický plakát keep calm and carry on jen jenom tohle – mem. I když jich bylo vytištěno téměř 2.5 milionu, prakticky vůbec nebyly vyvěšeny a před začátkem německé bombardovací kampaně došlo k jejich recyklaci. Populární se staly až po nálezu jednoho výtisku v roce 2000. Takže i když slogan může perfektně vystihnout realitu těch let, má s nimi fakticky jen málo společného. Navíc šlo o propagandistický nástroj, pochopitelně, pojatý jako vodítko, jak by bylo dobré, aby lidé jednali – v klidu podporovat válečné úsilí. Dává to smysl, když všichni věří, že je situace zvladatelná, tak asi bude. Když všichni okolo zachovávají klidnou hlavu, člověku to dodá klidu.

Nemám dostatečné znalosti, abych pronášel nějaké definitivní soudy o britské morálce mezi roky '39 a '45 a jak přesně zůstal její obraz zachován v kolektivním povědomí, ale doufám, že si rozumíme: Ve finále, když je všechno u konce, zůstal nějaký schematický obraz, zkratková paměť, která přežije dál, která se vypráví a která i přes nepřesnosti zůstane zapsaná.

Konflikt mezi historickým mýtem a realitou vídáme s současnosti, kdy jsme svrhli pár soch do kanálů a začali otevřeně přiznávat, že někteří skvělí lidí byli zároveň giga-parchanti a jiní lidé nebyli vůbec tak skvělí, jak jsme věřili. Socha je perfektní příklad selektivního příběhu, vztyčená na počest určitých lidí a určitých činů, jsou velebeni jako bezchybní hrdinové a všechny detaily, které se nevejdou na plaketu nebo je nevyjádří postoj na koni, jsou strategicky vynechány.

Ve finále je možné formovat sdílený příběh, ať už mýtický nebo faktický, o němž cítíme, že má hodnotu a bude užitečné ho předat dál. Navíc to bude možná i důležité. Narativní prázdnota je hřiště pro konspirátory a další non-plus-ultra memetické obchodníky. Když se ho nikdo neujme, vyplní ho tak, jak se jim zrovna hodí.

Co si ve finále zapamatujeme, záleží na nás. A já bych byl velice nerad, kdyby nás premiér byl zmíněn jako cokoli jiného než parazitický populista, jehož činy respektive jejich nepřítomnost nás poslala plnou parou vstříc ledovci.