Nemáme nad sebou žádnou kontrolu

Kdysi dávno, v dobách před pandemií, jsem se bavil s jednou osobou a ta se mi svěřila, že pravidelně bere antidepresiva a léky pro regulaci nálady. Nevzpomínám si o jaká léčiva přesně šlo nebo zdali to byla jen jedna látka zastupující obě role, ale na detailech příliš nezáleží. V paměti mi především utkvělo, co říkala dál. Svěřila se, že jednou zapomněla své léky brát a za pouhé čtyři dny se jí vrátil nezvladatelný pocit bezvýchodnosti a touhy po sebezničení. Jen čtyři dny ji dělily od propasti nezvladatelných pocitů a myšlenek sebevraždy.

Neúmyslný výpadek měl ale i pozitivní účinky. Třetí den po vysazení se ji vrátilo libido na úroveň vysoko nad normál před medikací, který byl značně utlumen medikamenty. █████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████ (Tohle tady nemůžu psát, představte si že v začerněném bloku je popis sexy times). Změně v té chvíli nepřikládala velkou důležitost, tyhle věci se prostě můžou přihodit. Navíc šlo o změnu k lepšímu a na tu si lidé obvykle nestěžují.

Den nato se toužila zabít a jakákoli byť jen trochu negativní reakce okolí působila jako bodnutí nožem. Něco se změnilo. Drasticky.

Teprve pak ji došlo, že vysadila. Vzala si tabletu léku a vše se postupně vrátilo do zaběhnutých kolejí, kdy byla na jednu stranu stabilní, kdy necítila, že každé slovo ji trhá na kusy, že vše je bezvýchodná bažina a kdy nefantzíruje o sebevraždě. Na druhou byla bez jiskry a bez intenzivní touhy.

Pokud si dobře pamatuji, nešlo o bipolární poruchu, kdy se střídají výšiny a propasti, ale o depresi, úzkost, něco na ten způsob, kdy se tyhle stavy vyskytují najednou.

Pouhé čtyři dny ji dělily od pekla vlastní mysli.

To ukazuje věc, která mi už dlouho leží v hlavě: Nemáme nad sebou žádnou kontrolu. Ok, možná, že tvrdit že žádnou, je přehnané, ale rozhodně bude menší, něž bychom si přáli. Považujeme se za svrchované vládce vlastního osudu, svých pocitů, myšlenek, motivací, ale není tomu tak. Nemůžeme si jednoduše říct: A teď budu šťastný, a teď budu produktivní a teď mi nic nebude vadit, a teď zapomenu na svůj smutek, aby se to stalo. Některé pocity, nálady a myšlenky nejsou racionální, nedává smysl se jimi ovlivňovat, víme to, logická část našich mozků to ví, ale nic s nimi nesvedeme. Tyto faktory mají vládu nad naší vědomou myslí, která mezi nimi kličkuje a má podobnou šanci úspěchu jako lodička na rozbouřeném moři, jež se snaží vyhnout útesům. Není nulová, ale menší, než bychom chtěli.

Když člověka něco naštve, tak ho to naštve samo, jakoby zevnitř vyplave bublina horké lávy na povrch, může si říkat, že to nedává žádný logický smysl, ale má nad svými emocemi jen omezenou přímou kontrolu. Nechce, ale nemůžete to změnit.

Léky, drogy, alkohol, kouření nás můžou změnit, udělají z nás na chvíli jiné lidi, hudba, umění v nás vyvolá pocity a emoce, které nedokážeme zkrotit vědomou myslí.

Můžete si říkat nechci opile blábolit o flouridaci vody nebo nechci obejmout každého kolem na MDMA, ale biochemické procesy se neptají na váš názor. V případě drog a substancí do dává smysl. Je to látka mimo vaše tělo, přivedená do něj má nějaký účinek, který převáží nad vědomou kontrolou. Stejné věci ale už máme všichni v sově, je tam a pochoduje podle vlastního rytmu. Třeba hormony, zcela přirozené, ovlivňují nás netriviálním způsobem a nemůžeme vlastní myslí zavřít kohouty z příslušných žláz a nenechat se ovlivňovat. Jeden z těchto regulačních mechanismů (a že jich je) se rozhodí a najednou se ocitáme v područí temného pána. Duševní porucha je na světě. A my s tím nemůžeme nic dělat. Nemůžeme přestat cítit ty iracionální pocity. Rozhodně ne přímo a ne hned. CBT funguje, změny myšlení můžou vést ke změně symptomů, jde o velice pomalý a postupný proces.

Pak je tu medikace. V případě oné osoby zmíněné na začkátku fungovala perfektně a doslova jako blesk. Nebo kombinace několika prostředků najednou.

Antidepresiva nejsou pilulkou štěstí, jak laických kruzích mylně zaznívá. Neudělají člověka najednou šťastným, jen postupně schopným aspoň trochu fungovat. (Navíc mívají nepříjemné vedlejší účinky, které by si člověk, co chce jen trochu syntetického štěstí, nelajsnul. Třeba drastické otupení libida.) Nikdo nepochybuje, že zlomená noha se dá do sádry a to jí poskytne prostředí se uzdravit. Nikdo nepochybuje, že bakteriální infekce se vyléčí antibiotiky. Ale když jde o neviditelné symptomy v hlavě druhého člověka, najednou nemoc nemá takovou váhu, léky nejsou nutné, lepší je si zacvičit, lidé říkají, že by to nemohli brát, že nechtějí být celý život závislí na podpůrné droze. To je naprosto bizarní pozice. Jenom proto, že to není zvnějšku vidět a myslí si, že nad svým nitrem a pocity mají kontrolu, odmítají efektivní pomoc.

Nemáme nad sebou kompletní nadvládu, ale existují prostředky, které nám ji v určitých oblastech můžou poskytnout a nakonec je jen na nás se vědomně rozhodnout, jestli je využijeme nebo ne.

(Letmou skicu článku jsem napsal v roce 2018. Dopsal jsem to jako pokračování minulého článku 0:59. Z zvětší části jsem jen přidával fiktivní kudrlinky.)

+1: Motivated reasoning