k47.cz

twitter RSS
««« »»»

Druhý disk

2. 8. 2021 — k47

Mám laptop X220, použitý, už mu bude 10 let, hodně věcí z něj už upadlo, přesto se mnou ještě nějaký ten pátek vydrží. Jeho křemíkové srdce bude tepat podle mého rytmu. I když mu táhne na dekádu, nepřipadá mi nijak zásadně pomalý. Ve firefoxu mám vypnutý javascript & tak weby buď nefungují vůbec nebo v jejich rychlosti není nejmenší problém1 , žádné náročné hry na tom střípku křemíku nikdy neběžely. Pravda, kompilace běží asi 2× déle než na desktopu, ale to je většinou nepodstatné díky zázraku inkrementální kompilace. Na tvrdší limity naráží paměť, oba druhy, RAM i disk. RAMka, jen 4GB, se dá snést, ale s místem na SSD bojuju permanentně. 128 giga na SSD + 128 giga na SD kartě v roce 2021 není moc. Zvlášť s latentními sklony hoardingu digitálních dat.

Do toho se přidává maličkost, že nechci kupovat nic nového (život v odpadcích a z odpadků, atd.) a pak taky, to že laptop nemá prostor/port pro další normální úložiště. Normální je v tomto případě klíčové slovo. Uvnitř se skrývá jeden obsazený port pro standardní 2.5 SATA placku a pak mSATA port pro 1.8 kartu. mSATA je dnes po všech stranách zastaralé a překonané lepším kombem M.2 a NVMe; jde o slepou uličku vývoje, poslední šlahoun na stromu SATA/AHCI zařízení, jejichž historie sahá až k IDE diskům, které produkoval Compaq v roce 1986. Jistě pochopíte, že do toho nechci cpát ani korunu. Nechci ani kupovat nový větší SATA disk, to je také pomaličku dosluhující záležitost. Na druhou stranu mi na stole leží starý 128 GB SATA disk. Ten je zadarmo. Kdybych jen tak mohl mít v notebooku dva. Počkat…

Ok, plán je následující: mSATA patří pod křídla specifikace SATA a je s ní kompatibilní. A když říkám kompatibilní, myslím tím, že se liší především podobou konektoru a menšími povolenými rozměry. V jádru si jsou velice podobné: Dva páry datových drátů, uzemnění a +3.3V. Podle seznamu pinů/padů všechny mají své protějšky ve velkém SATA, přibylo jen pár extra funkcí navíc, které doufám, že bude možné ignorovat. Že kompatibilita existuje, potvrzují i adaptéry bez aktivních komponent, které se prodávají za pár stovek (ale odpadky, nula peněz atd.). Když to dokáže kus masově produkovaného PCB, půjde to určitě i na koleni. To byl můj plán.

mSATA je rozměrově a pinově identická s PCI Express Mini Card – formátem notebookových wi-fi karet, kterých se mi tu taky pár válí. Takže jsem jednu vzal, odříznul stranu s piny, co nejtěsněji, aby nezůstaly žádné komponenty nebo skrytá spojení (PCIe mini karty jsou, ci se týká napájení a uzemnění, identické s mSATA), na příslušné piny připájel dráty, odvedl je na SATA koncovku, taky vyříznutou ze starého laptopu, a napájel je kam patří. mSATA nemá +5 voltů, tak jsem si musel vypůjčit +5V a GND z vedlejšího SATA portu. Celý ten proces probíhal srandovně, když měděné plošky byly asi 4× menší než konec páječky, přesto to šlo. Propojil jsem, co se mělo propojit a zapnul notebook, doufaje, že vše bude fungovat.

Operoval jsem se třemi možnými východisky: 1) rozbije se mSATA port, nevadí, 2) uvaří se SATA port, horší ale dá se s tím žít, jen se plně přesunu na USB, 3) rozbije se základní deska a to bude blbé, děti budou plakat a tak podobně 4) vše bude perfektně fungovat.

A jak to dopadlo? Chvilka napětí. Nestalo se vůbec nic. Disk neožil, ale na druhou stanu se nic nepoškodilo. Takže za mě asi úspěch.

Po určité době jsem pokusů musel zanechat neboť se DIY mSATA koncovka, neurčená pro další úpravy, začala rozpadat a plošky pinů se samovolně ztrácely. Vše se mi pod rukama měnilo v prach.

Tak nic. Jestli to budu zkoušet příště, musím přečíst co skutečně říká SATA standard a ne jen odhadovat. Teď zbývá jen všechno nové vytahat, odpájet napájecí dráty, připojit starý disk, složit, sešroubovat, zapnout a počítač se probudí z hibernace přesně tam, kde jsem o pár hodin dřív skončil. Tohle se mi velice líbí, působí to dojmem, jako kdybych někomu vyndal mozek lebky a vrazil ho zpět tak elegantním způsobem, že by pacient o ničem neměl potuchy. Fyzické vtělení stroje je rozbito a změněno, přesto jeho elektronická „duše“ pokračuje v existenci.


  1. Baví mě všechny ty blogy, které k zobrazení několika odstavců plytkého textu vyžadují neuvěřitelné množství softwarové mašinérie, reklamy a sledovacích skriptů. A pak taky ty weby, co neukážou nic kromě spinneru, který předznamenává, že javascript má něco dělat na pozadí a připravovat stránku do perfektního stavu, ale s vypnutým skriptováním jen sedí uprostřed obrazovky a donekonečna se točí. Když v dev tools smáznu příslušný element z DOMu, leží pod ním perfektně čitelná stránka. Proč tohle někdo dělal? Proč někdo trávil čas a aktivně podnikal kroky, které stránku udělají méně přístupnou a méně čitelnou. Nebo weby, které neukážou nic a nic očividně nestojí v cestě čitelnému textu, přesto se v HTML salátu někde nachází. Když se přes ctrl-alt-r přepnu do čtečky ve firefoxu, všechno je čitelné. Co tohle znamená? Proč se to děje? Tolik zbytečné ceremonie, pompy a technologické onanie kolem pár odstavců textu, které by sloužily stejně, vyvedené v černé na bílém na zcela neostylované stránce. Budu znít jako stařec a/nebo luddita, ale není těžké podlehnout pocitu, že se někdy vytrácí spojení „čeho chceme dosáhnout“ a „jaká cesta nás k tomu nejsnáze dovede“. V raných dobách proto-plazmického webu panovala myšlenka, že user-agent není jen sluha vzdáleného webu, ale doslova agent uživatele a ten může mít vlastní představy o tom, jak číst, navigovat a používat web. Naštěstí představy, které radikálně odbočují od industriálního mainstreamu, stále bují.
píše k47 & hosté, ascii@k47.cz