Covid Y2K

Někdy se musím zastavit a nechat přes sebe převalit pocit absurdity. Rok a pět nebo šest měsíců od prvního výskytu nového viru, s nímž se lidstvo dosud nesetkalo, španělskou chřipkou 2.0, a už se blížíme finále. Jestli všech půjde dál podle plánu, za pár měsíců očkováním dosáhneme hranice kolektivní imunity a pro nás v Republice mezi horami tahle epizoda definitivně skončí. Absurdní je jednak to, že žijeme během globální pandemie, téměř na hodinu přesně sto let od té poslední a takhle zevnitř to nepůsobí, jak podvědomě cítíme, že to mělo působit. Hrany jsou rozpité, není to jedna jasně ohraničená událost, ale rozplizlá katastrofa. Ještě absurdnější je však představa, že to brzy bude za námi. Uběhl rok a něco od prvních výskytů v Číně a aspoň jednu dávku (navzdory snahám Billa Gatese) dostalo aspoň 600 milionů lidí.

To samotné se svou obrovskou ambicí zdá tak absurdní, že si to musím opakovat potichu v katartickém klidu Cely, když za okny buší vítr a noc je černá a nevlídná. Z nuly na 600 milionů imunních tak rychle.

Jasně si pamatuji na okamžik loni v únoru, kdy jsem se poprvé dozvěděl, že vakcíny můžou být připravené za 8 měsíců, nejdříve koncem roku. V té chvíli mi to připadalo příliš pozdě. Ale teď, na druhé straně, když vakcinace běží, mi to připadá tak strašlivě brzy. Nikoli brzy ve špatném smyslu, jako že chci ještě jeden rok morových ran, ale jako gigantickou ukázku toho, co dokáže současná věda a industriální společnost, hraničí s absurditou.

Ve chvílích, kdy s sebou ten pocit nechám naplno cloumat, jsem přemýšlel, jak by to celé probíhalo, kdyby se Covid objevil o pár dekád dříve, možná jen v roce 2000? Dokázali bychom vyvinou vakcínu s takovou rychlostí a efektivitou? Jedno je jisté: RNA očkování nebylo možné, technologie v té době nebyla ani zdaleka připravena na velkou premiéru a byla to právě RNA vakcína Moderny, jejíž kandidát byl dostupný pro předběžné testy méně než měsíc poté, co byl genom viru publikován online. Dvě dekády nazpět a nemohla by nás vést vyhlídka na brzkou technologickou spásu.

Obecně, co jsem se díval, vývoj vakcín bývá velice zdlouhavý proces. V případě dětské obrny – choroby, která lidstvo provází od nepaměti – dvě dekády od prvních pokusů než Koprowski vyvinul svou vakcínu v roce 1950 a Salk o dvě léta později. Ale museli jsme si počkat skoro celou další dekádu než bylo podáno 300 milionů dávek Salka v USA a 60 milionů dětí převážně v Rusku dostalo orální vakcíny s živým virem. Uplynula dekáda mezi objevem a počátkem masové vakcinace – dnes je proti obrně očkováno 90% světové populace, v roce 1980 to bylo jen 20-30%. Deset let prodleva a přitom šlo o dobře známou chorobu.

V tomto kontextu vyniká, že teď se snažíme o něco zcela výjimečného. Může se to ztrácet v přívalu informací, ale zaslouží si se nad tím pozastavit a nechat si projít hlavou tu čirou absurditu – nový virus s nímž jsme nikdy neměli tu čest a v plánu, zcela reálném a někdy již uskutečněném, je dostat se ke kolektivní imunitě ve značné části světa za méně než 2 roky od prvního výskytu.

Nejdřív nic, pak jsme umírali a pak se z koronaviru stala jen vzdálená vzpomínka.

+1: Podle oficiálních součtů v měsíci dubnu na covid zemřel každých 7 vteřin jeden člověk. Dle studie IHME je skutečný počet obětí víc než dvojnásobný.

+2: U nás v březnu zemřelo o 61% víc lidí, než je pětiletý průměr.