Stejně všichni chceme chcípnout

Nepříliš empirický model pětifázového vypořádávání se smutkem potřebuje ještě jednu fázi, aby odpovídal naší národní realitě. Po smíření musí následovat stádium, kdy se konce nemůžeme dočkat a chceme jeho příchod co nejvíce uspíšit.

Jak jinak vysvětlit národní rezignaci na možnost, že se s virem vypořádáme jinak než přes krematorium? Někdo může vysvětlovat, že u nás nikdy nevznikla silná společenská očekávání od druhých a smysl povinnosti nás samých, ale to jsou jenom nudní akademici a ti půjdou ke zdi jako první, až se ke slovu dostanou krvavé kulty. A ty přijdou, nebojte. Připomíná to tu poslední stádium sebedestruktivních kultů, Jim Jones svolává své věrné a rozlévá Kool-Aid s kyanidem, jen v měřítku celé země. Konec světa otřásá planetou, zemětřesení rozvlnilo krajinu jako rtuť, na nebi se černá ohromná díra do kosmu, členové kultu jsou rozechvělí vzrušením. Nadešel náš čas. Vysvobození přichází. Povstanou, vypijí toxický nápoj z křišťálové vázy a usedají zpátky na své místo. Dostavuje se zmatení, slabost, problémy s dechem, ztrácí vědomí a padají nazad. Ty šťastní se už dostali na druhou stranu.

Dává to smysl, i když jen narativní. Bojovali jsme s monstrózním nepřítelem, který byl vždy silnější než my a prohráli jsme jako hrdinové. Pokud jsme na tom pořád dobře, nebo to jen tak tak zvládáme, na hraně kde se katastrofa překlápí do situace zvládnutelné racionálními kolektivními kroky, nemůžeme najít útěchu v představě vlastního hrdinství. Alegorie pasuje, jenom náš nepřítel byl mikroskopický a prohra přišla na JIPce, nebo ve frontě na JIPku, nebo tam, kam budou vykládat nemocné, co propadli sítem triáže a musí se udusit bez pomoci přístrojů takříkajíc po svých na hromadě jiných těl, která se snaží o to samé. Pak jen seschlé, neokysličené maso, které před týdnem ještě mělo jméno, seškrábnou buldozerem do škarpy, spálí benzínem a oddělení je připraveno na další dávku hrdinů.

Je to touha po jakékoli uzávěře. Přestat se starat, přestat se chránit, přestat jednat racionálně, maximalizovat riziko a přivolávat konec všemi dostupnými prostředky. Jakékoli uzávěře, i té fatální. Hlavně té fatální. My chceme být nakažení, my chceme být nemocní, má to v sobě nádech, že jsme trpěli, že to máme za sebou, že jsme prošli skrz.

Kultista hodný své pověsti by teď musel navrhnout, aby všechna epidemiologická opatření byla zrušena. Ne proto že je to dobrý nápad, ale protože to chceme a možná společenství tvořeném výhradně Sviní, si nic lepšího nezaslouží. Rozlišení je pouze zbytečná formalita, nezmění nic materiálního. Není čas. Kultisté narychlo trénují armádu mediků, týdenní kurz stačí, jejich role bude spočívat především v poskytování eutanázie. Když se zhroutí zdravotnictví jednou pro vždy a dojdou zásoby civilizovaných prostředků chemické terminace, budou ji provádět všemi dostupnými prostředky. Krumpáči, kladivy, sekerami.

Nechte virus vyhrát, bude se nést ulicemi spolu s kašlem. Plíce zesnulých se podávají jako delikátní jednohubky. Kultisté virus množí v laboratořích a z letadel ho rozprašují na velká města. Je to přelud kolektivní imunity dotažený do logických důsledků. Akce posuzovaná jen podle své intenzity, víra je všechno, výsledky nikdo neměří, zachrání nás pocit.

Co to znamená pro člověka, který se necítí na konfrontaci s národním sebevražedným kultem? Zavřít poklopy a čekat, až se krvavé kulty začnou rozpadat pod vnitřními politickými tlaky a nedostatkem krve.