BLAK

Bandcamp explorer začíná nést první plody. Ležérně sleduju tagy post-rock a post-metal, naslouchám cvrkotu na těchto dvou frekvencích, často vzájemně přesahujících, většinou nic zásadního, ale pak se objeví něco, co mě překvapí, zarazí a šokuje.

Třeba něco jako BLAK — post-rock v duchu Mona, tracky kolem deseti minut, nekonečná crescenda, neúprosné zdi zvuku, jako kdyby kytary kovaly do rudo rozpálený ingot, Skandální je, jak je BLAK perfektní v každém ohledu, žádná hluchá místa, ze sluchátek teče bublající řeka rozpáleného železa přímo do sluchového nervu; dostávám pocit, paranoidní, ale oprávněný, že mě museli někdy strčit MRI stroje a reverzním inženýrstvím neuronových odpovědí najít perfektní zvuk, který naplno zapálí tu moji starou & zatuchající mozkovnu.

Je super zase něco cítit, zase dostávat husí kůži z čistě instrumentální hudby, cítit nutnost zavít oči, spontánně odříznout smysly, abych mohl naplno poslouchat. V těch okamžicích nepotřebuju nic víc, existence je vymazána.

Dovedu si představit tohle poslouchat někde na koncertě, v klubu s nízkými stropy, v přední řadě, ovíván obřími reproduktory, osamocen v davu; možná až moc dobře; BLAK na mě působí jako falešná nostalgie; tohle je přesně ta hudba, kterou bych měl spojenou se silnými zážitky, protkanou s tapisérií vzpomínek, jako Mono, 65daysofstatic nebo Swans, jen nic takového neexistuje. Píše se rok 2021 a posledních 18 měsíců jsem strávil ve stavu ne nepodobném endospórám, které v nemrtvém stavu čekají na příhodné podmínky k ožití. Ale je to tady, BLAK, je to skutečné, je to zvláštní a je to perfektní.