k47.cz

twitter RSS
««« »»»

Ztracený rok

15. 3. 2021 — k47

Na mysl se mi vrací jedna událost ze Začátku Toho Všeho. Bylo to v době, kdy se poprvé začaly nosit roušky a Vietnamci v krámech nainstalovali plastové štíty. V těch dnech, které se teď zdají jako přelud, jsem jel na kole nedalekou vesnicí, jedou z těch dědin namáčknutých mezi dálnici a hořící skládku pneumatik, hrbolatý asfalt drncal pod koly, bylo to tiché a nevýznamné místo, kde nejde poznat, jestli se všichni izolují doma nebo zdali je tak pustá normálně. Tam. Po kraji silnice bez chodníků šly dvě teenagerky. Když jsem je míjel. Jedna z nich posměšně zakašlala a křikla „korona“.

Teď jsme o rok a dál a myslím, že jsem z toho nevýrazného a banálního konfliktu mezi rebelií a letargií vyšel jako vítěz. Čas byl na mojí straně.

Jsem starý jako špína, jeden rok se fundamentálně neliší od jiného. Každý je skoro stejný jako ten předchozí jen nepatrně horší a tak to půjde dál, dokud moje tělo nebude polité benzínem hořet ve škarpě. Ztratit rok a dvanáct měsíců sedět na zadku nepředstavuje problém, nejde o konec světa. Osobně nastala jen malá změna oproti nepandemickým rokům.

Ale když je někomu 14, ztratit formativní rok života bolí mnohem víc. Všechny ty věci, které chce člověk v tom období dělat, nemůže. A on je chce provozovat s tou náctiletou intenzivní touhou, která se v retrospektivě let jeví jako očividně idiotická. Můj ztvrdlý mozek starce na tu touhu zářící jako tisíc sluncí už zapomíná. Ve většina případů dobrotivě.

(Za mě osobně, ztratit ten správný rok by bylo požehnání. Však víte, máte nominální přátele, ale kamarádíte se s nimi ze stejného důvodu, proč byste se kamarádili se Stalinem. Moje formativní roky jsou po všech stránkách považovány za ztracené.)

Mimochodem, tahle litanie nemá vyznít jako otočení nože v ráně, jako cynické vítězství v bitvě o to, kdo se stane králem výpusti splašků, ale jako meditace nad dalšími dopady Toho Všeho. Pro mě se společensky změnilo pramálo. Pro jiné může být přeskočený rok těžko snesitelným utrpením.

(Ale když mi připadá, že je třeba přidat tuhle codu, asi to nebude úspěch.)

To mě vrací zpátky k otázce co o Tom Všem budeme vyprávět my. Za deset let, za dvacet, jako seschlí starci v kybernetické budoucnosti. Osobně dávám peníze na to, že nic. Ne protože by nebylo co říct, to všechno bude zkompilováno v tlustých knihách, zachycujících velký obraz katastrofy ve zpomalených záběrech, ale proto že na lidské úrovni, z žabí perspektivy, je to tak nudné a fádní: přírodní pohroma a kriminální diletantství vlády roztažené do víc jak jednoho roku. Jde o pozvolný proces, který nemá žádné hrany, žádné jasně definované události. Křivka se zvedá postupně. Při přiblížení na úroveň dní vždy vypadá hladce. Šokem mohly být první týdny, první přívaly informací, když se zprávy změnily na Virus celý den, každý den, ale i to je neostrá hranice.

Jsou tu příběhy, že někomu umřel blízký, někdo zkrachoval kvůli opatření, někdo se oženil v těch pár týdnech, kdy opatření povolila, ale i ty, tipuji, budou jen osamocené tečky na prázdné mapě. Povšechně, jako populace, nebudeme mít co povědět.

Celá tahle věc je proces, nejde o atomickou událost, krystalicky jasnou, jako čiré zimní ráno, kdy mráz štípe v nose, k níž se můžeme vracet. Všichni si pamatujeme 11. září, ale zapomínáme, že válka v Afghánistánu běží už 19 let. Když proces probíhá, jednak o něm neslyšíme a druhak se nedá snadno pojmout myslí jako celek.

(Tohle je také důvod, proč babišovi neprospívá styl, kdy se něco naplánuje předem a pak se jede podle plánu – nemůže vypadat, že osobně koná, nemůže vytvářet diskrétní události a sbírat za ně politické body.)

Kdybych si tu nepoznamenal některé pocity, které jsem v té době vnímal s intenzitou, která se jevila jako nezapomenutelná, vytratily by se v šumu času a rozkladu paměti. Co si z Toho Všeho budeme pamatovat za deset let? Které ze vzpomínek budou hodné příběhu?

Kdyby všech ±30000 obětí zemřelo za týden, všichni bychom si to pamatovali, všichni bychom si nesli vzpomínku na strašlivý týden, učilo by se o tom ve školách, byl by to den smutku, vytvořily by se kolem toho rituály, mělo by to dopad. Ale stejné ztráty, které přinesly stejné množství smutku, roztažené do jednoho roku rozředí událost na proces a s nimi příběhy, které můžeme vyprávět.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz