k47.cz

twitter RSS
««« »»»

Zoufalství, beznaděj a strach v dobách koronaviru

8. 4. 2020 — k47

Ve filmu Threads je jedna naprosto fantastická scéna, kterou jsem naplno dokázal ocenit až teprve teď. Mladý pár se nastěhuje do nového bytu, společně škrábou starou barvu ze zdí a v tom se žena rozpláče. Neuvěřitelnou sílu jednoduché scéně dodává neutuchající šum zpráv o zhoršujícím se stavu v Iráku, o konfliktu mezi USA a Sovětským Svazem, zmizení americké ponorky a použití taktické jaderné zbraně. Život jde dál, nukleární holokaust se pomalu rýsuje na obzoru, každý den se zdá, že situace je vždy horší než včera a konec světa se blíží. V této neutuchající baráži zlověstných znamení člověk cítí beznaděj a bezmoc, je jako hadrová panenka na hladině rozbouřeného moře, sám nic nedokáže změnit, nemůže odvrátit proud dějin z tobogánu apokalypsy. Jaký smysl má cokoli dělat, když všechno bude zničeno? Tohle všechno ta jedna drobná scéna v Threads perfektně vystihne.

Píše se rok 2020 a my se nacházíme v unikátním bodě dějin, kdy světem otřásá pandemie, která se možná v kolektivním povědomí lidstva na dalších sto let usadí po boku Španělské chřipky. Možná.

Co na mě doléhá z internetů, tak někteří z nás začínají cítit extrémní úzkost, pociťují strach, dostavují se noční můry, doléhají na ně dlouhé dny izolace. Neutuchající pochod apokalypsy je pomalu ohlodává, den za dnem, zprávu za zprávou, tisíc nakažených za tisícem, jak se patogen nezastavitelně dostává blíž a blíž, smyčka se stahuje a dny samoty se prodlužují.

Potom, co jsem napsal Musíme něco dělat!, se mi ozval ███████████████ a řekl něco, co mě nenapadlo – dal hyper-reakci technologické komunity do souvislosti s kompenzací ztráty kontroly. Programátoři a podobná IT sebranka se obyčejně veze na vrcholku vlny, co se týká €€€ a privilegií a nemají to nijak těžké. Jedině lidé z tohoto škraloupu společnosti si stěžují, že je headhunteři příliš nadhánějí a příliš jim nabízejí práci. Ztráta kontroly nad budoucností a životem pak může vést k přehnané reakci, kdy cítí potřebu vyřešit koronavirus. Naproti tomu u lidí z jiných strat, kteří nemají tak obrovskou jistotu v bezproblémový život bez strádání, se koronavirová hrůza může projevit pocitem beznaděje, bezvýznamnosti a chátrajícího psyché.

Sám sleduji dění kolem koronaviru skoro tři měsíce. Každý den. Několik hodin denně. Dost možná jsem nad tím strávil kolik? Týden biologického času? Dva? Rozhodně víc než bych měl. Nikdy jsem nepodlehl iluzi, že to je jen taková slabá chřipka, která nestojí za řeč, brzy přejde a sama vyšumí do ztracena, ale také jsem nikdy necítit hrůzu nebo strach nebo zdrcující pocit bezmoci. COVID zanechal pozoruhodně malý psychologický efekt. Kdo nikdy neměl žádný společenský život, nemůže najednou osamět.

Celý život jsem se snažil vypořádat s prostým faktem, že nad osudem a budoucností nemám žádnou kontrolu. Jsem bezmocný, sám nedokážu nic změnit, odvrátit neodvratné síly mlecích kol společnosti a rozmarů lhostejného kosmu. Dokonce i nad vlastním životem, myslí a psychikou máme jen minimální kontrolu. Kdo někdy ████████████████████████████████████████, které začal považovat za součást své identity, jen aby ██████████████████████████████ a problémy se najednou zcela vypařily a nikdy se už nevrátily, to jistě potvrdí. Nad tímhle aspektem vlastní mysli také neměl žádnou vládu. Jak vyřešit tenhle zásadní konflikt? Nad externím světem a i sebou máme jen minimum kontroly. Možná, že když tohle dokážeme přijmout, lhostejnost kosmu nemusí působit jako smrtící váha, která nás drtí.

Nechci tady předstírat, že disponuji nějakým neuvěřitelným zdrojem vnitřní síly, ani zdaleka, je to jen rezignace, celková & kompletní; nedokážu změnit nic, to je všechno.

Tři roky zpátky ████████████████████ Všechno mi přišlo ztraceno, žádná naděje na lepší svět, připadalo mi, že se nacházíme na konci cesty. ██████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████████

Pandemie koronaviru působí podobně — jde o externí záležitost tam venku, stane se tak jako tak a sám na ni nemám téměř žádný vliv. Špatné zprávy znamenají jen málo, ohlašují nevyhnutelné, nemá smysl se jimi nechat otřásat.

Když se na to díváte takhle, na beznaděj, strach a úzkost zbývá jen velice málo místo.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz