Za čárou

HST napsal Rum Diary, když mu bylo 22 let. V něm se věnuje strachu ze stárnutí a going over the hill. Všichni tam míříme, za kopec a do Západních zemí, HST je už 15 let mrtvý, střelil se do hlavy. V dopise na rozloučenou napsal:

No More Games. No More Bombs. No More Walking. No More Fun. No More Swimming. 67. That is 17 years past 50. 17 more than I needed or wanted. Boring. I am always bitchy. No Fun — for anybody. 67. You are getting Greedy. Act your age. Relax — This won't hurt.

Jo. Hmm. Pravda, postupující věk přináší samá překvapení. Třeba to, že si velkou část úrazů začnete pořizovat ve spánku, ne během nebezpečných aktivit, kdy se jako mladý muž s pocitem nezranitelnosti vysmíváte smrti. Teď se probudím a bolí mě páteř, mám ochrnutou půlku obličeje, paralyzovanou jednu ruku od ramena dolů, ztratil jsem čich, mám otok mozku, silně krvácím z více než jednoho tělního otvoru současně a to je teprve začátek. Jak se to mohlo stát? Spánek by měl být časem, kdy se tělo hojí, kdy se rány zacelují a nevznikají nové.

A pak se na vyšetření doktor zeptá, kde jsem přišel k prominentní jizvě. Přeskakoval jsem plot. On na to nepřítomně zamumlá „Ve vašem věku?“ Otázka zůstane viset ve vzduchu. Tak na to pozor. Můžu být ±na půli cesty za osudem HST, s brokovnicí v ruce a rozhodnutím odejít s parádou, ale tohle se nedělá. Nic jsem pochopitelně neřekl. S člověkem, který drží určité testikulární části vašeho těla v dlani a cítí se sebejistě na nezávazné klábosení, se nepolemizuje.

Zůstalo mi to v lebce. Ne jako mrazivé a nepříjemné připomenutí našich rozkládajících se tělesných schránek, ale jako něco nového, co jsem ještě neslyšel. Pamatuji si docela jasně na dobu, kdy mě náctiletí začali samovolně a bez donucení zdravit. To bylo nové. Nečekané. Zajímavé. Ale stalo se to. Nakonec se všichni dočkáme všeho.

Vše, co se zdá tak nekonečně daleko, se jedno přehoupne přes ostří infinitezimálního teď a navěky se stane minulostí. Mládí, tolik fetišizované, zmizí jako lusknutím prstů a nezůstane nikdo, kdo by vyprávěl náš příběh.

Čas je bizarní koncept. Nekonečný, bezedný, hladový.

Když jsem poprvé slyšel Time od Pink Floyd, tak to mě málem rozlámalo na kousky.

And then one day you find ten years have got behind you
No one told you when to run, you missed the starting gun

Osm, deset, dvanáct let a co se vlastně stalo? Nic moc.