Ukážu ti ptáka
Promiňte mi vulgární titulek. Mám na mysli ty malé dinosaury z podtřídy Aves, kteří nám vesele létají za okny a prozpěvují. Pochopitelně. Nic jiného.
Asi takhle: Pořídil jsem si stojící stůl. Hurá. A když říkám stojící stůl, myslím tím stoh knížek na parapetu okna na nichž sedí notebook, ale to je teď vedlejší. Z toho místa vídám jak na okapy a balkon čas od času přistávají ptáci. Zaslechnu drápky létajících mini-dinosaurů chrastící na okraji plechového žlabu, zvednu hlavu a na chviličku se dívám do očí jakéhosi opeřence, do jeho prázdných černých očí a na ten okamžik si rozumíme, ó ano, před sto miliony let jeho předkové ovládali planetu, opulentní nechutná stvoření, která, kdyby za krutýma očima opeřeného návštěvníka byla byť jediná jiskra rozumu, sám musel považovat za omyly božího stvoření; z těch dávných předků v něm cosi zůstalo, strašlivá, pekelná, ohyzdná stupidita o níž jsme doufali, že zmizela v kosmickém armageddonu na konci křídy. Nebo něco na ten způsob. Jednak nevím, jestli mě pták/dinosaurus vidí přes lesknoucí se sklo & druhak bych to monstrum dokázal bez problémů rozmáčknout v dlani.
Plán byl udělat pár dalších fotek ptáků, protože proč ne. A protože se nikdy moc dlouho nezdrží, postavil jsem na balkon krmítko, aby měli důvod pobýt a zapózovat. A když říkám krmítko, myslím misku zpod květináče plnou semen, ale to je teď vedlejší. První den nic, druhý den nic, i když počkat… pár semínek bylo rozházených kolem. Už to našli. A pak když jsem stál u stolu/stohu bichlí a četl pravidelnou denní dávku zpráv o pandemii koronaviru, začal do bufetu Balkon nalétávat jeden za druhým. A pak třetí. A pak nikdo. Byli jenom tři. Tři vrabci. Víc ne. Ale zato jsem udělal asi sto fotek každého. A z nich vybral čtyři.
Teď doufám, že bufet objeví další druhy polétavců. Nerad bych celý duben mířil objektiv na tři stejné vrabce domácí.
A jak trávíte karanténu vy?
