Superhrdinové

Kdyby v našem světě existovali superhrdinové, šlo by o depresivní sortu batmanovského ražení, kdy se miliardář rozhodne spasit svět, který sám pomohl zdevastovat, napravit nerovnosti, jež sám posiloval a zdánlivě benevolentně suplovat roli demokratického státu, který vykuchal zevnitř. Nežili by skrytí za doslovnou maskou, vše by činili veřejně. Nosily by však jiné masky, ideologii, kult osobnosti a armády přikyvovačů, mnohem dokonalejší převleky znemožňující poznat skutečný smysl jejich činů, egoismus, PR a posilování vlastní politické moci.

Jak by mohli vypadat? Co třeba jeden, který poté, co vydělal desítky miliard dolarů, se rozhodne zachránit lidstvo vymýcením některých chorob. Pozadí altruismu je takové, že sám stárne, smrt se blíží a chce vyžehlit pověst agresivního kapitalisty, který se nikdy nebál zacházet k nemorálním a nelegálním praktikám při sabotáži konkurence. Za života byl nelítostný parazit, na věčnost si chce koupit svatozář. Navíc sám moc nevydělal. Prací mnoha dalších byla vytvořena obrovská hodnota, neputovala k jejím tvůrcům, dělníkům kognitivním i fyzickým, ale miliardář si ji přivlastnil a vládl s její pomocí jako despota.

Nebo třeba jiný, který daruje sto mega dolarů na charitu podporující lidi, kteří strádají i s nákupem potravin, zatímco jeho obchodní impérium se stará, aby zaměstnanci v nejbohatší zemi světa se stále nacházeli v této potřebě. Armádu zaměstnanců bere jako nahraditelné stroje s minimálním platem a nelidskými nároky na pracovní výkony. Pokud dělník neplní kvóty, je automaticky vyhozen algoritmem a na jeho místo dosazen další hladový a postradatelný člověk. Stejným způsobem nakládá s nepohodlnými hlasy, které se snaží jakkoli zlepšit pozici pracujících, protože se mu hodí dělníci zoufalí, neorganizovaní a kolektivně slabí.

Nakonec ještě jeden, který mluví o záchraně klimatu, ale vždy jen způsobem, který je velice výdělečný. Sám se stará, aby veřejná představivost a aktivita nesměřovala směry, které vedou ke stejnému cíli, ale nemůže na nich vydělat. Místo humánního světa buduje hi-tech peklo přecpaných gentrifikovaných měst, kde si každý může koupit vlastní plechovou oázu. Když se nudí, přidá PR výtočky, se záchranami uvízlých dětí. Říká si socialista, ale hnusí se mu demokratická organizace dělnictva, protože on ví nejlépe, co je pro ně a i pro nás všechny nejlepší – to co mu vydělává. Přitom kolem sebe shromažďuje roje zaslepených patolízalů, zcela oddaných obraně svého mesiáše proti jakékoli kritice.

Takoví lidé by nebyli hrdinové, jen zlodějští baroni, kteří se snaží ze všech sil očistit svou pověst. Filantropie slouží hlavně vlastním zájmům, aby pro ně daně zůstali nízké a oni zůstali miliardáři. Mělo by se na ně nahlížet jako na diktátory a despoty. Proč můžou kontrolovat tak nesmírné jmění? Proč je jim dovoleno rozhodovat o životě milionů? Proč jim můžou odpírat demokratickou kontrolu nad obrovskou částí jejich životů?

Každý miliardář představuje obrovské selhání společnosti a žádný z nich není hrdina.