Starý web

Vítr mě zavál do zvláštních končin internetu, do velice starých koutů, kde odkazy ztrouchnivěly na digitální prach a po nezdolném techno-optimismu mladého milénia zůstaly jen vybledlé komentáře pod vybledlými články. Musím říct, že ta cesta hluboko proti proudu času – hluboko aspoň v měřítku internetu – byla zajímavá.

Původně jsem jen hledal specifikaci RSS rozšíření CommentAPI. Používá ho každý wordpress blog, ale kde se přesně píše, co dělá? Odpověď poskytl až archive.org. Jde o relikt představ o webu, které se nikdy kompletně nematerializovaly, tak starý, že přežívá už jen v archivech.

Původní web wellformedweb.org dávno neexistuje, archive.org měl kopii, ale odhalil i přesměrování na blog bitworking.org. Ten začal existovat v roce 2002 a přežívá dodnes. Když říkám, že mě to zaválo do starých končin, myslím 2002 starých, kdy naprostá většina dnešních hegemonů neexistovala.

Internet je jiný, jeho podobu věrně popisuje kniha Say Everything a Joe – autor toho blogu – jako mnoho dalších tehdy uvažuje o docela jiné budoucnosti, než které se nám dostalo a co víc, přidává ruku k dílu a pomáhá s realizací té vize. Tehdy letěla syndikace via RSS, sémantické strojově čitelné informace a web jako síť komunikujících federovaných serverů. Idea, že skoro všechno bude provozováno třemi nebo čtyřmi giganty nepřichází nikomu na mysl.

Odpověď na otázku Should Google change to accomodate the web, or should the web change to accomodate Google? dnes už známe. Web se musí přizpůsobit a google chce všechno pro sebe. Sentiment té doby předpokládá, že google zůstane jen věrným prostředníkem, ne kolos s ambicemi se stát jedinou koncovou destinací. Předpokládají otevřený a kooperující web, ne gigantická uzavřená sila, mají web za příliš velký na to, aby ho jeden hráč dokázal celý pojmout. To teď víme, že není pravda a dost možná šlo jen o výsledek technologických omezení.

Rané blogy sloužily pro živou komunikaci, byly používány i jako dnešní twitter na krátké zprávy a odkazy jinam, pro diskuzi, některé zápisky jsou Drive by blogging – seznam užitečných/zajímavých odkazů s drobným komentářem. Idea blogu jako korporátního contentu, jehož smysl je něci jiného, něž on sám, něž sama komunikace, se zdá vzdálená.

Blogeři té doby se nový fenomén snaží nějak vysvětlit a konceptualizovat, v jednom případě bere blogování a web jako formu „stigmeric communciation“ – komunikace skrz prostředí. To není vůbec špatný příměr. Zároveň taky vysvětlí, proč soc-nety dnes mají navrch. Jde o přímější formu komunikace než blog a nikdo netouží komunikovat digitálním ekvivalentem psaní vzkazů křídou na zeď. Blogy mohly zaujmou prominentní místo z důvodu, že jiné efektivnější a žádanější formy interakce nebyly technicky možné.

Kromě velkých myšlenek se tam dá najít velké množství maličkých detailů. Třeba zmínka o první implementaci refbacku. To je samo o sobě nepříliš pozoruhodná událost, ale mě na tom fascinuje předěl mezi světem bez a světem s + fakt, že můžeme zacílit přesně na okamžik zlomu. Tam se to všechno dělo, tihle lidé se snažili blogování technicky posunout vpřed návrhem a implementací společných protokolů, a tohle je okamžik, kdy se jeden z nich narodil.

Všechno staré je nové. RSS agregátor vydaný roku 2003 umí obyčejnou webovou stránku rozlámat a udělat z ní RSS export – přesně to samé jsem o 17 let později dodělal do hypertweetera.

Shodou náhod jde i o dobu, která má s dneškem jedno další spojení. Probíhala epidemie SARS – koronaviru, který neměl dostatečně globální ambice a vyšlo to o dva viry dál. Nejistota byla veliká a srovnání se španělskou chřipkou na sebe nenechala dlouho čekat. Ty komentáře mohly být z roku 2003 stejně jako z letošního února a člověk by nepoznal rozdíl.

Pochopitelně většina odkazů nefunguje, nejen ty mířící ven, ale i ty interní (proto asciiblog automaticky kontroluje všechny vnitřní odkazy, aby se předešlo aspoň tomuhle). Míří na dávno zaniklé weby, nebo na url článků, která se mezitím tisíckrát změnila. Ale překvapivě pár blogů z prehistorie stále žije a to nejenom tak, že jejich autoři platí hosting, ale i na ně stále píší. Vždy mě zahřeje u srdce, když vidím 18 let historie v archivu, na kterou autor nezanevřel a z nějakého důvodu ji udržoval naživu.

A tím končí naše exkurze do světa webu, který působí tak neuvěřitelně starý, ale je to jen 18 let.