k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Radikalizace

2. 8. 2020 — k47

Ještě jednou ke cancel culture.

Znal jsem člověka, který se před lety, v dobách, kdy byl new atheism v kurzu, dostal do situace, kterou bychom cool hantýrkou internetového komentariátu mohli popsat, jako že se ho někdo snažil zrušit. Cancel, však víte, jen se tomu tehdy tak neříkalo. Nešlo jen o to, že na něj někdo byl hubatý na internetu, ale hrozil reálný materiální dopad na něj a jeho další život.

Nebudu říkat víc a zabíhat do detailů, nechci nikoho doxnout. Ve finále se těžkým důsledkům vyhnul, ale kdyby ne, ty přímé by trvaly možná tři roky, nepřímé mnoho dalších let.

Stal se obětí cancel culture. Šok! Horor! Co dělal? Jak se bránil? Nic a nijak. Nepodnikl nic zvláštního, žádnou odvetu, nic. Žil dál své dny jako převážně nevýrazný člen společnosti a tato neaktivita možná byla jeho záchranou. Jak se mi svěřil, mnohem později, po měsících nebo rocích, pochopil a musel si přiznat, že ten neznámý „útočník“ měl pravdu a on se mýlil. Žalostně, tragicky a ostudně.

V přímých dozvucích Události si připadal v právu. Zaútočili na něho a to potvrdilo jeho postoj. Znamenalo to, že musel mít pravdu, že někomu šlápl na kuří oko. Hlásal pravdu, která dráždí tmáře. (Říkal někdo Galileo gambit?) Ale ten pocit pominul. Nereagoval, hlava mu vychladla a později si přiznal, že šlo o signál, že něco bylo špatně. Názory, které vedly k Události, dále nezastává. Vše ale mohlo být jinak. Kdyby tehdy reagoval defenzivně, aktivně se bránil, chytil se pochybných myšlenek jako tonoucí stébla a nechal se zatáhnout do Jámy, mohl teď být drasticky jiným člověkem.

Není vůbec snadné si uchovat klidnou hlavu, když si člověk připadá pod útokem.

V psychologii existuje termín reaktance pro obranou reakci na omezení pocitu vnitřní svobody. Když někdo řekne „Nedělej to“, tak to chceme dělat. Máme nutkání jít proti omezení. Kritika zesílí naše vnitřní přesvědčení.

Přesně podle scénáře reaktance se nese běžné odezva na backlash: Někdo na mě zaútočil nebo mám aspoň takový dojem, zaujmu defenzivní postoj, ještě více se utvrdím v názorech, za které jsem kritizován, potřebuji je uchránit, protože reprezentují moji vnitřní svobodu a to dále radikalizuje moje přesvědčení.

V takové situaci je prakticky nemožné udělat krok zpět, zapřemýšlet, jestli jednám racionálně, podívat se na situaci v širším souvislostech. Neušlo mi nic? Vykládám si reakce ostatních, jak byly zamýšleny? Jaké jsou motivace ostatních? Mám pravdu? Na čem je moje přesvědčení založené? Můžu z premis logicky vyvodit prezentovaný závěr? Jak silné jsou to premisy? To není snadné, když má člověk pocit, že se musí bránit.

Racionální může být nedělat nic a nechat neúprosný čas, až si ve všem udělá pořádek.

(Pravda, snáz se očista pasivitou podniká, pokud o tichu po bouři neví žádná třetí strana a člověk si nemusí zachovat tvář. Lidé kolem si ticho interpretují různě – třeba jako umlčení silou – vyplní ho vlastními projekcemi a spinem. Na internetu je pro luxus samoty a ticha na zpytování místa minimum.)

To je všechno, co jsem chtěl napsat. Kdybych to měl shrnout: Někdy to není cancel culture, někdy vaši odpůrci mají jednoduše pravdu, ale na to nikdy nepřijdete, když se sami defenzivně zradikalizujete.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz