Parasociální vztahy

Tohle dává perfektní smysl.

Znáte to, když se něco dozvíte a nová informace, zdá se, intuitivně vysvětluje tolik podivností světa? Jo. Přesně takhle parasociální vztahy vrhají světlo na několik bizarních & nepochopitelných výstřelků internetu. Proč existují některé youtube kanály, proč je streamování à la twitch tak populární, odkud se vzala epidemie podcastů, proč někdo vysolí deset babek za onlyfans jedné streamerky, když na internetu je tolik porna. Ok, možná ne to poslední, v tom hrají prim jiné mechanismy, ale jinak to poskytne víc informací, než jich zamlží.

Online parasociální vztahy poskytují jednoduché vysvětlení: Nejde primárně o informační nebo zábavní hodnotu věci jako takové, ale o pocit společnosti. Nesledujeme daný pořad, ale lidi, kteří se v něm promenádují. Internetový formát dodává pocit intimity, jako že se baví přímo s námi a pak se pomalu vkrádá podvědomý pocit, že tihle lidé, kteří vůbec nevědí, že existujeme a v nejlepším případě představujeme číslo ve statistikách návštěvnosti, jsou naši kamarádi.

A právě to je perfektní okamžik, aby platformy slíznuly smetanu. Youtube jsou parasociální vztahy s vloženou reklamou, twitch jsou parasociální vztahy s mikrotransakcemi. Čeká se, že budete podporovat svého kamaráda, ale jen když Bezos dostane svůj podíl.

Taky jsem se ocitl na druhé straně parasociální jednosměrky. Skoro každý den sem píšu bláboly a zbloudilá duše, která to tu čte každý den a nemá soudnost, může nabýt pocitu, že mě zná, že jsme si podobní a že jsem jeho nebo její kamarád. Jsem ██████████ spodina, pokud se taky identifikuje jako █████ a/nebo spodina, tak hele, můžu být kamarád. Fotím brouky, pokud se zajímá o brouky a/nebo jím je (v kafkovském stylu), hele, můžu být kamarád.

Pak ale přijde konflikt s realitou. Proč nejsi můj kamarád, máme toho tolik společného, tolik tě respektuji. Jo, ví toho hodně o mě, respektive o verzi selektivně prezentované online, a i když si může myslet, že jsme v podstatě bratři, mě zajímá hlavně jaká je šance, že chce nosit mojí kůži a z lebky si udělat stínítko lampy.

Může to vypadat, že všechno píšu jako kdybych sám byl imunní, ale ani zdaleka. Díval jsem se na video vysvětlující parasociální vztahy a jako demonstraci v něm použili RLM. Těm se ve smutných internetových kruzích přezdívá friend simulator. Všechny jejich pořady mají atmosféru, jako když se bavíte s kamarády o filmech.

V jenom klipu měl Rich Evans zavázanou ruku & když jsem to viděl, hlavou se mi okamžitě prohnala otázka „Co se mu stalo?“ Sakra, to je přesně ono – mít pocit, že s člověkem na obrazovce nám osobní vztah a prezentované indicie zpracovávat, jako kdyby šlo o skutečného blízkého. Ne jen jako iluzi cíleně vytvořenou za určitým kreativním cílem.

V případě RLM cíle nebudou nepřátelské, nepůjde o plánovaný útok na naše vrozené slabiny společenského mozku, na to jsou příliš kritičtí a prokouknou cynické praktiky marketingu. Ale na druhou stranu prostý fakt, že si to myslím, může znamenat, že to funguje.