Paradox cyklostezky

Někdy během pandemie, se zpožděním mnoha měsíců, byla dokončena cyklostezka, která velice tangenciálně lízne i Celu. Teď se krajem táhne ±dvacet kilometrů hladkého asfaltu vyhrazeného jen pro cyklisty. A pro bruslaře. A chodce. A psy.

Je to dobrá zpráva, o tom žádná, speciálně vyhrazená infrastruktura může cyklistiku jen oživit a taky tak činí. Za pěkného počasí je tam narváno.

Zároveň jsem si ale uvědomil jeden paradox. Poslední roky preferuju jezdit rychle po co nejlepších komunikacích. To znamená skoro výhradně silnice a i když je sdílím s auto-provozem, nepamatuji se na jediný okamžik, kdybych se necítil bezpečně. Jedu na kraji silnice, signalizuju, dávám přednost a v extrémních případech, když nevím jak správně postupovat, stane se mě chodec a počkám, než se situace uklidní. Následky kolize by byly velice nepříjemné (hlava rozmáčklá jako nahnilá dýně), to jo, přesto ostatní účastníci provozu většinou nepatří mezi diletanty, kteří za volant poprvé sedli včera a zatím nevstřebali, že z nepřehledné zatáčky někdo může vyjet a je možné cestovat jinou než maximální fyzicky možnou rychlostí nehledě na situaci.

Na druhou stranu se tohle úplně nedá říct o cyklostezce. Během jediné jízdy na 1.5 km úseku mě skoro nabral kolečko-bruslař, málem jsem se srazil s dědkem v zatáčce a nechybělo mnoho, abych přejel zdivočelého psa. Nepřipadal jsem si vůbec bezpečně. To byl šok. Čekal jsem pravý opak.

Předjížděl jsem bruslaře se sluchátky na uších, který neslyšel zvonek. Když se bruslaři rozjíždějí, uhýbají do stran, neodráží se přímo dopředu, ale každé tempo směřuje šikmo do boku. A při jednom tempu mě málem nabral. Chybělo pár centimetrů.

Pod kopcem stezka projede pod malým mostkem, zúží se na metr, padá dolů k hladině potoka a obloukem se otočí o 180 stupňů. Přesně v tom místě se proti mě maximální možnou rychlostí vyřítil dědek v lycrovém dresu na silničním kole. Bylo jasné, že nic neviděl, očividně ani nepočítal s eventualitou, že by někdo mohl mít tu drzost jezdit po jeho stezce a tak to tam napálil plnou rychlostí. Proč ne? Později na to místo dali ceduli „cyklisto sesedni z kola“, což dává perfektní smysl a očividně to bylo nutné, protože použití té růžové věci v lebce není zaručené.

A pak jsem málem přejel psa. Jedu z kopce dolů, v ohybu vpředu pár lidí, matka, dvě děti a pes, zpomalím, ujistím se, že o sobě víme a ostražitě pokračuju v jízdě. Když jsem se dostal ±na jejich úroveň, mini-pes se zbláznil a se vzteklým štěkáním vyrazil přímo pod pneumatiky. Nejenom tak, že sprintuje k místu kde jsem, to ne, on si nadbíhal, abych ho mohl předním kolem krásně přejet. Velikostí vypadal, že by kontakt s pneumatikou pro něj byl smrtelným a já bych si sedřel kůži při klouzání po asfaltu. Takhle tam zůstalo pár metrů černé čáry od pneumatik.

Pravda, byla to jen jedna jízda, na mnoha dalších se nic podobného nestalo, ale pocit paradoxu zůstal. Čekal jsem něco víc. Čekal jsem něco lepšího.

Kombinovaná cyklostezka má ten problém, že jsou tam i lidi, kteří nevypadají, že by si dělali vrásky s kolizemi, srážkami nebo jakkoli vnímali své okolí. Cyklostezka má tak ten paradox, že pokud chci jet rychle a zároveň si připadat bezpečně, pojedu po silnici, což je přesně to, co automobilisté nesnáší a co by stezka měla eliminovat.

(Tohle musí být nejidiotičtější článek, který jsem kdy napsal. Na vyhrazené cestě je člověk nekonečně bezpečnější než na jakékoli silnici s provozem. Nejspíš jsem v té době dostatečně nejezdil na dost frekventovaných silnicích a nesrazilo mě auto. Důsledek jakékoli nehody s jiným uživatelem cyklostezky povede nejhůř k odřenému koleni, ne k rozjeté lebce, zlomeným žebrem propíchnuté plíci nebo orgánům rozmačkaným na kaši, což reálně hrozí, když chodce sejme řidič u kormidla jedné a půl tuny oceli, co se po silnici valí padesátkou.)