k47.cz

twitter RSS
««« »»»

Hyper-virus

12. 12. 2020 — k47

Dneska to bude pár dalších témat na povídky, které nikdy nenapíšu.

Žánr zombie-apokalypsy začíná klasickým klišé, kdy se hrdina probudí z kómatu a objeví tichý svět, který byl mimo záběr zdecimován jakýmsi kataklyzmatem a ve kterém teď přežívá jen hrstka odvážných.

Co tohle vzít, ale nakřápnout zažité schéma: Hrdina se probudí z kómatu a objeví svět, který jde do pekla, ale všichni jsou klidní. Objevila se neporazitelná choroba, velice nakažlivá, vysoce smrtná, s dlouhou inkubační dobou, rychle mutující. Jde o perfektní bouři, která má reálnou naději navěky uhasit plamen lidské rasy. Čím víc to bylo zřejmé, tím intenzivněji se rozbíhaly snahy virus zastavit nebo aspoň zpomalit, to se stále nedaří a pochod smrti pokračuje. Když se protagonista probudí, většina zdrojů planety je už dlouho namířena výhradně pro vývoj léku nebo vakcíny. Ve společnosti panuje smíření s nevyhnutelným. Každý hraje svou malou roli v globální snaze zastavit virus, i když je jasné, že nejspíš nebude úspěšná. Ve vzduchu nevisí smutek nebo deprese, ale apatický nihilismus. Nezáleží, jestli lidstvo přežije nebo ne, v kosmickém měřítku to změní jen málo a nemá cenu být smutný.

Drama nepramení z konfrontace s post-apo realitou nebo rozkladem civilizace, ale z neschopnosti hrdiny přijmout stoickou akceptaci armageddonu všech okolo. Oni se do toho dostávali měsíce, jako žáby v hrnci na plotně, pomalu absorbovali rezignované odhodlání. On je vhozen do vroucí vody a pro něj chování světa působí bizarně a nepřirozeně, jakoby rezignovaně. Každý kolem něj dělá svojí část a spolu s ostatními nevzrušeně kráčí ve dvojstupu ke zkáze. Dokonce i pro challenge trials, kdy jsou očkovaní dobrovolníci nakaženi smrtícím virem, aby se zjistila efektivita vakcíny, jsou fronty.

A celé by to byla alegorie na nepochopitelnou laxnost reakce na globální oteplování. Pochopitelně.

Další idea se okrajově týká odstavců výše uvedených. Četl jsem o The Simulacra z pera PKD (nečetl jsem to, jen o, není čas, protože Simutrans) a zase by to šlo otočit. Hrdina se snaží odhalit konspiraci kolem nové nemoci, o níž věří, že za ní někdo stojí, že je uměle vyprodukovaná, že jde o práci farmaceutických firem, ale dozví se, že žádná konspirace neexistuje a realita je přesně taková, jaká se zdá. To je děsivější představa, než konspirační přelud – nikdo není zodpovědný a nikdo v rukávu nemá snadné řešení.

I když tohle už bylo napsáno. Jmenuje se to Cupanina a je to nefalšovaná depresivní hrůza, ze které se mi dělalo zle. Ale určitě by bylo možné to pojmout jinak, s atmosférou, která není tak hrozně duši-ničící, trochu zábavněji.

Poslední téma je prosté: Implikace tohohle článku o algoritmickém pekle neviditelně spřádaném kolem hrdiny, automaticky, bez úmyslu, bez antagonisty, jen jako výsledek činnosti rozhodovacích systémů, do nichž nejlepší mozky naší generace nalily lži a omyly minulých generací.

Když o tom tak přemýšlím, moje ideální fikce se v sobě nese emocionálně prázdnou reakci na události, které si o ni rozhodně neříkají.

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz