Exponenciální hrozba
Dneska to bude zase o koronaviru a taky o relativní hrozbě.
Na twitteru se objevilo tohle:
2% ze všech úmrtí v ČR jsou úmrtí na chřipku (~1500-2000, celosvětově 300000-500000 úmrtí). Přesto chřipku ignorujeme, neočkujeme se, chodíme s ní mezi lidi a tam se jí ještě chlubíme.
Koronavirus celosvětově způsobil 80 úmrtí. Telefony nemocnic drnčí, roušky jsou vyprodány.
Bylo to napsáno před dvěma dny, od té doby počet obětí vyskočil na 132.
Statistiky mluví jasnou řečí: Počet nakažených a zesnulých se zdvojnásobí každé ±dva dny. Takže ano, koronavirus zatím představuje jen minimální riziko, ale bez adekvátní odezvy to nemusí vydržet dlouho. Jde o novou nákazu, na kterou nemáme imunitu, léky nebo očkování a proto se (s R0 = 2.5) šíří exponenciálně. Zatím hlavně v Asii, zatím. Když budu slepě extrapolovat zdvojení každé dva dny, znamená to 80 mrtvých předevčírem, 2000 mrtvých příští týden, 20000 týden potom a 2.5 milionu za měsíc. Teoretické riziko choroby je ohromné.
Lidé od počítačů tohle dobře znají. Výkon procesorů také narůstá exponenciálně a zdvojuje se každé dva roky nebo 18 měsíců nebo tak nějak (podle toho, koho posloucháte). V technickém žargonu se tomu říká Moorův zákon a je to důvod, proč dnes nosíte v kapse mobil výkonnější než nejrychlejší superpočítač planety v roce 19931 .
Teď si představte, že exponenciální tempo nepopisuje proces, který vám do kapsy nadělil výpočetní monstrum za pár $$$, ale to, jak virus kosí homo sapiens. V těchto případech naivní srovnání relativního rizika nefungují. Ano, dnes to na celém světě zabilo „jen“ 14× víc lidí než chřipka u nás, ale to nic neříká o tom, co se stane zítra nebo pozítří. Wu-chanský koronavirus se šíří mnohem rychleji než SARS, MERS nebo prasečí chřipka, v porovnání se kterými doslova explodoval. Určitá míra opatrnosti je na místě. Možná ne na úrovni vystrašených Čechů skupujících roušky, ale ve světovém měřítku.
Relativní riziko představuje velice užitečné měřítko. Když můžeme říct, že X zabije Y lidí ročně a Z jich zabije 1000× víc, pak je z racionálního hlediska jasné, jaké bychom měli X a Z přikládat váhy. Jedno je systematický zabiják, efekty druhého se ztrácejí ve statistickém šumu. Pocit rizika a bezpeční nehraje roli, nezáleží, jak si připadáte, statistika mluví objektivně. Pravděpodobnost je to, oč tu běží. Od určitého bodu života máme šanci asi 1:1000, že zemřeme v daném roce. S tím můžeme srovnávat ostatní rizika. 1:100000, že budu zavražděn? Strach asi nebude třeba. Statistika vražd je ale dobře známá, mění se jen pozvolna a klesá. Nehrozí, že se najednou počet zabitých každé dva dny zdvojnásobí, což je shodou náhod případ koronaviru.
(Terorismus je taky často nazírán z pohledu relativního rizika. Lidé říkají něco ve stylu, že stojí život pár lidí, ale zato jen v USA se ročně utopí 350 lidí ve vaně a proto bychom měli investovat do lepších van, hahaha, žejo. To je pravda, ale je tu jeden malý detail: Utopit ve vlastní vaně se nikdo nechce, vždy jde o nešťastnou nehodu, ale smyslem teroristického útoku je zabíjení. Jedno je výsledkem náhody, druhé úmyslu. Nevím, jak přesně tohle zabudovat do kalkulací relativního rizika (nebo jestli vůbec), ale jde o principiální rozdíl často zaválcovaný statistikou, která se zrovna hodí do krámu.)
Velkou roli v osobní reakci hraje psychologie. Autor zmíněného tweetu, se představuje jako psycholog, takže se spekulacemi pouštím na tenký led, což bych rozhodně neměl dělat, ale přesto: Běžné události působí nevýrazně, může jít o strašlivé věci, ale když jsou všední a dějí se pravidelně, ztratí na váze, nevnímáme je jako obrovské riziko, které ohrožuje něco fundamentálního, co je nám drahé. Jednou ve vaší vesnici někoho sežere tygr a je to tragédie, uspořádáte hon, vypíšete odměnu a týdny zvíře pronásledujete, ale když se to stane podesáté, asi to znamená že musíme zavírat dveře. Každé nové riziko je neznámé, ještě nedošlo k jeho normalizaci, ještě si ho lidé nestačili zaintegrovat do šumu na pozadí svých životů.
A to je také důvod, proč je každá katastrofa zároveň velikou příležitostí. Nečekaná událost otřese společností, donutí ji si klást otázky a polemizovat o hodnotách, o tom, jak chtějí žít.
Jeden příklad z nedávné Prahy: Policie chce nasadit kamery s rozpoznáváním tváří, nenadálý šok může vést ke změně přístupu k soukromí, může redefinovat, co je snesitelné a co už ne, může překreslit dělící čáry. Tvárný stav ale trvá jen krátce. Kamery jsou nasazeny, útok na osobní svobody, zpočátku tak nemyslitelný, přestane působit jako nečekané riziko, vsákne se do pozadí života, lidé si zvyknou to ignorovat. Nic to nemění na faktu, jestli to je přijatelné nebo nikoli — pokud šlo o nepřiměřený zásah před normalizací, jde o něj i poté, jen s tím rozdílem, že potom změna není jednoduše možná.
To s potenciální pandemií souvisí víc než jen okrajově. V kontextu tweetu, který tuhle kanonádu slov nastartoval, koronavirus představuje příležitost pro změnu a pro předání informací. Může upozornit na relativní rizika normalizovaných hrozeb, kterým můžou předejít i když to nedělají.
Koronavirus je horký artikl, potenciálně likvidační, šokující, nový, neustále omílaný médii, nahánějící strach, ale když pomine, ostatní rizika, ta normalizovaná, zůstanou. Tohle je příležitost na ně posvítit trochu světla. Až si sedne prach, doufám, že odněkud uslyším: Pamatujete tu novu chorobu, které jste se tak báli. Měli jste x-krát vyšší šanci zemřít na obyčejnou chřipku. Nechte se očkovat.
Jo a taky bych měl dodat, že nejsem odborníkem na nic, takže tyto řádky berte, jako kdyby je vám řekl váš pes.