Děti, vesnice a Covid

Zajímalo by mě, jak vnímají koronavirovou pandemii děti. Zvlášť ty, které jsou příliš malé na to, aby plně pochopily, co to vlastně znamená a příliš malé na to, aby nám to řekli. Proč všichni nosí roušky? Proč jsou školy a školky zavřené? Proč jsou doma oba rodiče celý den? Jak na ně největší pandemie od chřipky 1968 dopadá? Co si z toho budou pamatovat? A jak situaci vnímají ty, které bydlí ve městě v malém bytě. Pro ně celorepubliková karanténa v březnu a dubnu musela znamenat kompletní rozvrat. Najednou nemohly ven, nemohly za kamarády, nemohly si s nimi hrát, zůstaly zavřené ve svých 35.46 metrech čtverečních (kolik dle ČSÚ činí průměrná plocha na osobu v m² v ČR) z důvodů, kterým dobře nerozuměly.

Nevím.

Na druhou stranu pozoruji malé děti z vesnice, pro které se změnilo jen pramálo. Velká zahrada, pro malého človíčka naprosto gigantická, plná překvapení čekajících na průzkum. Maluje křídami na dlažbě, na písku si ve stínu míchačky hraje s malou plastovou míchačkou, chodí se schovávat do boudy plné zahradního nářadí, trhá listy pampelišek a dává je slepicím, zašlapává malé kopřivy, aby nevyrostly a nepopíchaly ho, hodinu a půl hází kamínky do rybníčku, pobíhá tam a zpět s tím, že je jako tiplice, zobe lesní jahody, nechá si natrhat třešně nebo hrášek, na jedny nedosáhne, lusk druhého ještě neumí otevřít, zvedá kameny a dívá se na brouky, kteří se pod nimi schovávají, po dešti hledá šneky. Venku stráví většinu dne, prsty má od písku, mikinu zamazanou hlínou.

Pro takové syny a dcery vesnice se nezměnilo mnoho. Všímají si roušek a mají radost, že jsou oba rodiče doma, ale stále se nacházejí ve věku, kdy je vše nové a nic není nezvyklé, kdy na vše časem zapomenou a do dospělosti si odnesou maximálně několik mlhavých útržků a umělé vzpomínky, vytvořené podle průběžně zveličovaných historek, kterými je v následujících letech budou k smrti nudit stařešinové, kteří všechno pamatují v příliš jasných detailech.