Chlastkultura

Liberální přístup k drogám a jejich postupná dekriminalizace je správná cesta vpřed, zvlášť pro triviální substance kalibru marihuany. S tímhle vším souhlasím. Ale na druhou stranu nemám příliš v lásce kulturu, která vyrostla kolem trávy, tu speciální sortu lidí, pro něž je tráva jejich veškerou identitou a kromě ní nejde o nic jiného.¹

Stejné je to s alkoholem. Jedna věc je dát si pár drinků, ale něco zcela jiného být členem chlastkultury, kdy chlast je všechno, nahradil charakterové rysy a vytěsnil záliby a aspirace. Někoho takového potkáte na pět minut a víte kde a jak moc chlastal, jak strašně bude chlastat, jak nemůže chlastat, protože má další den něco v plánu, zatímco vyprazdňuje krabici vína přímo do krevního oběhu. Pak vypráví, jak za koronaviru policajti nedávali dechové testy na alkohol a tak mohl celý den a celou noc chlastat, bez problémů pak sednout do auta a odjet pryč.

Má to zvláštní dementní logiku: Problém jsou policajti, ne opilci za volantem a každoročních 4-5 tisíc nehod pod vlivem + fakt, že každou dvanáctou oběť silničních nehod má na svědomí opilý řidič. Na ničem z toho nezáleží. Když jste součástí chlastkultury, tak se musí chlastat, mrtvé nebo zmrzačené vem čert. Čím víc se chlastá, pravidlům a zdravému rozumu navzdory, tím lepší. Chlastkultuláři působí, jako kdyby vypadaly z montypthonovského skeče The Visitors, jen nejde o hrubou vulgární parodii, ale skutečné lidi z masa a kostí (a sádla, hodně, hodně sádla).

S nebezpečnými pomatenci nechci mít nic společného, což je celkem jednoduché, když potkáte asi tak čtyři lidi za rok. Ok, pěkné, hm, hm, dobře, to rád slyším, nepovídej, pak odejdete, nikdy je neuvidíte a váš život je o něco málo lepší.

1. Na druhou stranu každý rok rád chodím fotit šílenou přehlídku MMM.