Bůh jiným jménem

Je zábavné být u toho, když se technickým typům podaří objevit boha, ale sebedůvěra v jejich hi-tech dovednosti, matematický žargon a téměř univerzální opovrhování společenskými vědami a historií jim znemožňuje si uvědomit, co se jim právě podařilo. Nebo možná to není zas taková sranda, protože kolem těchto speciálních jedinců se aura důležitosti táhne jako špatný smrad a ostatní mívají tendenci přikládat jejich šílenství nenulovou váhu. Možná to bude mít něco společného s tím, že mezi tyhle pomatence patří pár lidí z miliardářské krusty.

Jeden z bohů jiným jménem je simulační hypotéza. Jde o nefalsifikovatelnou tezi a proto, dle dikta Karla Poppera, putuje do koše. Podoby boha začne nabývat, když ji začneme brát jako nezvratnou pravdu (protože matematika, pravděpodobnost a Bayesovké bláboly) a z toho odvozovat, co po nás naši simulační vládci chtějí a co musíme dělat, aby nás nevypnuli. Máme být co nejzajímavější, aby měli co studovat? Máme být co nejméně extravagantní, aby simulace nežrala tolik RAMky? Máme se modlit k Mekce mainframu? Máme každou neděli chodit do kostela? Nebo do datacentra?

Podobnost je čistě náhodná, pochopitelně. Máme nefalsifikovatelnou teorii, která diktuje, jak máme žít, jinak nás stihne obrovský trest. Tady ale nejde o boha, o ten přežitek dávnověku, všechno je velice racionální, matematické a vědecké. Pascalova sázka má také jediné řešení, které je zcela racionální a vychází z teorie her – věřit v bohy, protože co kdyby přece jenom existovali.

Kdyby existovala i maličká šance, že simulační hypotéza platí, tak hrát špatně naše životy by mělo nekonečně fatální následek – konec reality. Proto se musíme chovat jako kdyby platila.

A právě v tomhle bodu se podařilo hi-tech pomatencům postavit boha 2.0. Jen nahodilá pravidla z nichž deset bylo vytesáno do kamenných placek vystřídaly za logické dedukce maskované spekulace nad neověřitelnými axiómy, boží trest věčného utrpení v pekle pro ty, kdo nepochoduje podle božího rytmu, nahradila existenční nicota vypnutého počítače a lobotomizovaného, krutého a žárlivého boha starého zákona nahradil… ten zůstal.

Další z božstev, které podepřeno technickým žargonem a futuristickým zanícením, působí skoro uvěřitelně, je Rokův bazilišek – hypotetický AI despota budoucnosti, který retrospektivně potrestá všechny, kdo nepřispěli k jeho vytvoření. Podle akolytů baziliška už jen samotná myšlenka představuje nebezpečí, protože nutně vede k jeho stvoření. Bůh také získá moc, jen když v něj věří lidé, hlavně ti vystrašení jeho terorem a ti s pochodněmi a mučícími nástroji.

Na Rokově baziliškovi je důležitá klička nadpřirozena, ten zpětný trest. Pokud osobně nepřispějete k jeho zrodu, nekonečně mocná AI zrekonstruuje vaši kopii a tu bude věčně trestat a mučit. Bazilišek ke své funkci potřebuje vlastnosti obvykle připisované bohům. Musí být vševědoucí a všehoschopný do té míry, že vidí zpět v čase. Akolytové tohle obejdou dohady, že AI bude tak vyspělá a bude mít tak dokonalou znalost každého atomu světa, že snadno dopočítá podobu světa v době, kdy mu nevěřící nechtěli sloužit.

I kdyby to bylo možné (a to je velké kdyby), moje simulace nejsem já, jde o nesouvisející entitu, jeho mučení není moje. Kdyby mučil mojí simulaci, zatímco jsem naživu, nic nebudu cítit. Proč by to mělo být jinak, když to provádí AI?

Navíc je to založené na dalších nevyřčených předpokladech, třeba že ti, kdo budou sloužit stvoření baziliška, budou ušetřeni. Přemýšlíme o hypotetické super-pokročilé sadistické AI, která chce vyhladit nepohodlnou konkurenci, tak proč ušetří své otce a matky? Uvažujeme boha a předstíráme, že známe jeho záměry, skoro jako kdyby byli sepsány v jisté knize.

Simulace a bazilišek jsou jen nové formy starých bohů, primitivní povídačky pro moderní dobu, kterým legitimitu dává jen zahalení do hávu počítačů, vědy a umělé inteligence.