V lesích

Musím se vám svěřit s jednou věcí: Nejdou mi na rozum lidi, kteří voní. Ne ve všech situacích, pochopitelně, jen na jednom místě, které je mému srdci velice (především vzdáleností) blízké – v lesích.

Znáte to: Projedete kolem někoho na kole a ve velké rychlosti doslova nabouráte do husté pachové stopy, která se za oním jedincem vleče a začnou vám slzet oči. Chápu to u mladých párů, které stejnak nemají ponětí, co právě dělají mezi smrky, pro ně je to jen vata, která je dělí od intimní kongregace, o kterou jim jde. Ty můžu úplně vyškrtnout, jsou šílení, zcela bez kontroly nad vyššími mentálními funkcemi, prastaré obvody v jejich mozcích nekoherentně křičí „rod musí pokračovat, rod musí pokračovat“. Tihle mi nevadí, jenom všichni ostatní.

Jste uprostřed lesů, tak proč se staráte, jaký zanecháte na ostatní dojem? Příroda smrdí, je plná hnijících mršin a zatuchlého bahna, exkrementů, parazitů a špatného dechu. (Já dělám svůj kousek tím, že většinu času smrdím jako zkažené zelí.) Jak poznáte, že někde jsou divoká prasata? Příliš to tam nevoní. Z toho si vezměte příklad.

Vrcholem je pak voňavý sportující jednotlivec. Vykonává aktivitu, při které tělo přirozeně a účelově produkuje zdroj smradu, navíc kolem něj není nikdo, kdo by se v nejmenším staral, ale přesto okolo sebe vytvoří auru pronikavé nasládlé vůně, která se za ním táhne dobrých tři sta metrů.

(dnešní článek nemá žádnou pointu)