Budoucnost patří solární energii (a taky thoriu)

Večer jsem trávil na wikipedii čtením o masivním nasazování solárních elektráren (Čína vede), když v tom mě napadlo: Kolik energie ze slunce bychom byli schopní vyrobit v ČR? Pokrylo by slunce naši spotřebu? Nadešel tedy čas na sérii zbrklých kalkulací a zcela jistě mylných závěrů.

Podle nekonečné moudrosti wikipedie tři království koruny české dohromady spotřebují 70 TWh elektřiny ročně a na každý metr čtvereční dopadne zhruba 1000 kWh sluneční energie ročně. To znamená, že spotřebu by pokrylo 70 km² teoretických panelů se 100% efektivitou. Ta se ale v reálu pohybuje někde kolem 17%, nutnou rozlohu vynásobíme šesti a pak vychází, že je nutné vytvořit moře panelů o rozloze 420 km². To představuje většinu katastru Prahy, ale jen 0.5% plochy celé republiky a to může být oběť, která stojí za budoucnost bez CO₂. Naše národní roční emise CO₂ činí 100 milionů tun a pokud správně počítám, tak to odpovídá 1.27 kg CO₂ na každý metr čtvereční.

Pro solární elektrárny ale existují podstatně výhodnější lokality v zemích, kde je víc slunce a méně lidí, jako jsou pouště severní Afriky. Dopadá tam ~3× víc slunečního záření než v našich zeměpisných šířkách a navíc Maroko, Alžírsko a Tunisko tvoří součást jednotné synchronní sítě s Evropou, takže nic nebrání si užívat jejich slunce v našich zásuvkách. (Desertec)

V Maroku mají velké plány. Do roku 2020 plánují vybudovat 2GW solární kapacity, která pokryje 38% místní energetiky. Tam to myslí vážně.

Když se na tato čísla podívám z druhé strany, říkají, že pokud budeme ignorovat špičky, potřeby republiky by uspokojila jedna elektrárna o výkonu 7.7 GW, která by jela 24/7. To není zas tak moc. Temelín má instalovaný výkon 2.1 GW, ve vzduchu visí další dva reaktory a v současnosti z jádra dolujeme třetinu poctivé české energie. Myšlenka na plně nukleární budoucnost bez uhlí touto optikou působí víc než hmatatelně. Stačí dostavět Temelín, přidat pár dalších bloků a jedeme v tom jako Francie. Pravda, nukleární energie má špatnou pověst, ale ta není zasloužená. V porovnání s následky uhelných elektráren, které zabíjejí stovky tisíc lidí ročně, jde o stěží viditelné vrcholky na grafu. Problém je v tom, že uhlí je s námi od počátků průmyslové revoluce a nemá tendenci k šokujícím událostem jako Three Mile Island, Černobyl nebo Fukushima. Během nich unikla určitá dávka radiace, ale ta uniká neustále v kouři uhelných elektráren.

Navíc existují takzvané breeder reaktory, zatím jen experimentální, ale s velkým potenciálem. Ty během svého provozu vyrábějí nejen energii, ale i palivo z jiných nepříliš užitečných izotopů. V nich je možné využít až 100% energie uranu nebo thoriu namísto jednoho procenta, jak je běžné v současných komerčních reaktorech. Kdyby tyto byly ve velkém nasazeny, zcela by změnily tvář jaderné energie. Nejen, že by se razantně zredukovalo množství strašidelného odpadu, ale ze štěpných materiálů by stal obnovitelný zdroj. Současné zásoby paliva vydrží do doby než sluce za pět miliard let vyhasne, ironicky by tak měla jaderná energie delší životnost než ta sluneční.