k47.cz

mastodon twitter RSS
bandcamp explorer
««« »»»

Smrt na twitteru

23. 4. 2019 — k47

Zemřel Joe Armstrong, autor jazyka Erlang. Pár dnů zpátky jsem četl jeho nové tweety a teď je mrtvý. Běžel jsem na wikipedii, abych zprávu ověřil a tam to stálo černé na bílém: Joseph Leslie Armstrong (27 December 1950 – 20 April 2019) was a computer scientist. Jako vždy to prosté slovo „was“ je nejsmutnější změnou na jakékoli wiki stránce.

Jeho twitter ale stále žije a pokud se nestane nic katastrofálního, zůstane zmrazen v okamžiku posledního dechu do konce věků nebo konce twitteru jako společnosti. To je zvláštní detail digitálních životů, které v nějaké formě pokračují i poté, co naše tělesné schránky přestanou fungovat a vědomí se ztratí v šumu věčnosti.

Lidé posílali kondolence tomuto účtu – RIP @joeerl a tak podobně – a v tom mě pohltil pocit hrozivé realizace, kdy všechny familiérní opony abstrakce ustoupí a pozorovatel vidí nekonečnou bizarnost světa – lidé nejen jmenují zesnulého, ale přímo se s ním baví. Když někdo zmíní @joeerl, nezmiňují jen jeho jméno, ale směřují soustrast do schránky pro zprávy určené přímo jeho očím, těm, které si je již nikdy nepřečtou.

Tohle je, když se nad tím zamyslíte, velice bizarní chování.

Internet je stále mladý a zatím jsme se neshodli na online etiketě a digitálních rituálech kolem smrti. Co s naší stopou? Co s našimi účty na soc-netech? Mají v nich zůstat navěky zakonzervovaná poslední slova nebo mají, jako dědictví, přejít pozůstalým? Nebo snad, pokud zesnulý nenařídí jinak, nemají být smazány?

Nejlepší hlavy silicon valley, se svým vrozeným nedostatek jakékoli lidskosti, navrhli vytvořit AI program, který by se naučil chování a manerismy zesnulého, který by dostal další život jako vulgární simulace. Nevím pro koho by to bylo přínosné (kromě role jako technologické masturbace a návnady na VC dolary). Kdo chce, aby jim jejich mrtvá babička psala, že je má ráda, zvlášť, když to jsou slova algoritmického patosu, který běží v datovém centru na okraji Minsku? Dopřejte mrtvým jejich klid.

Co se mě týká, chci zemřít jako Hitler – tělo hoďte do škarpy a spalte ho benzínem. Proč ne? Už ho nebudu dál potřebovat. Všechny pozemské statky odkážu ██████████ – teď jsou ty krámy tvůj problém. Jedinou podmínkou bude, že nahraje archiv s kompletní historií všeho, co jsem kdy napsal, na archive.org & tak po mě zůstane aspoň jedna nepatrná stopa v prachu. Tím vše skončí.

Žádné fanfáry, žádné kondolence, nad hrobem jen █████████████████████████ kteří nevědí co říct…


+1: Alternativně bych chtěl, aby mi na pohřbu zahrála Feel Happiness od Swans, už jen proto, že má 15 minut, prvních 12 je instrumentálních a po nich Michael Gira začne proklamovat: I'm truly sorry, for what I never did,

píše k47 & hosté, ascii@k47.cz