Můj boj

Přečtěte si tenhle článek o vsi, kde žije žena úspěšně žalující Babiše. Pro Pražskou Elitu™, jako jste vy, moji milí čtenáři, je to něco stěží uvěřitelného. Ta paranoia. Ta nedůvěra. Ten všudypřítomný strach z libovůle vyšší moci. Z odstavců to skoro vypadá, jako kdyby se určitá událost v roce '89 nikdy nestala.

To teď není ale důležité, mě zajímá někdo jiný—vedlejší hrdina nezapadající mezi neurotické pokusné myši, příliš vystrašené vystrčit hlavu nad parapet, aby si na mě vrchnost nezadupla. A nezajímá mě on, ale jeho verbální manévr:

[…] to poslouchá a kroutí hlavou […], považuje to všechno za zbytečné tlachání. On, který vyrostl v undergroundu, zasněně vzpomíná na kapelu […], na to, jak byli všichni stíhaní a jak „bolševici změnili dráhu mého života a to jim nikdy nezapomenu, hajzlům“. „Ale Babiš, to je mi jedno, do toho se nepletu a ta paní, co ho porazila u soudu, je mi jedno. Jediné strašné zlo jsou bolševici,“ říká.

Jediné strašné zlo jsou bolševici. Tato věta je pravdivá jen z 80%, důležité slovo mimo doménu pravdy je „jediné“. Jde o typický manévr, který vyzdvihuje vlastní zkušenosti a prožitky jako jediné skutečné nebo jediné mající hodnotu. Bolševici byli opravdové zlo, protože já proti nim bojoval. Tyhle nové věci nejsou zlo, protože proti nim já nevyvíjím žádnou rebelantskou aktivitu. Možná nejsou tak strašní ve svém absolutním použití moci mobilizované jen pro zachování vlastního režimu, ale to neznamená, že apriori nemůžou představovat problém.

Taková linie uvažování připomíná rétorický faul o hladovějících dětech v Africe. Probíhá to takhle: Osoba A prohlásí, že X je špatné, ale osoba B ji hned odpálí, že hladovějící děti v Africe to mají horší a proto X nepředstavuje problém a neměl by se řešit. Jako kdybychom museli řešit ty nejzávažnější problémy a teprve až budou vyřešeny, se pustit do méně závažných nešvarů.

Jo, ani náhodnou. Jde jen o další příklad subjektivity, kterou vydáváme za univerzální objektivní pravdu.