Stvořil jsem monstrum 2

Je to už 2 roky a 2 měsíce, co píšu na k47čku každý den a musím se svěřit: Ne vždy jde o zcela příjemnou aktivitu. Ne vždy se mi chce plnit uměle nasazené tempo, ke kterému není žádný důvod, ne vždy cítím touhu něco vyjádřit, někdy jen bez potěšení plním kvóty. Je to jako být ve stavu permanentního vyhoření, které nemá žádný smysl. Můžu přestat a skoro nikdo nepozná rozdíl. Patnáct let téhle díry nepředstavuje nic víc než utopené náklady.

Poslední dobou to začalo zacházet i do snů – bez výjimky nepříjemných (nebo přinejlepším ambivalentních). Zdá se mi o něčem a ve snu mě napadne, že si to musím poznamenat, abych nezapomněl. Zapíšu a pak se probudím. Aha, byl to jen sen, musím to zaznamenat doopravdy. A pak se zase probudím. Aha. Doteď šlo jen o snění, musím zapsat znovu a skutečně. Pak se znovu probudím… Jádro věci jsem zapomněl, nikdy se nedostalo na skutečný papír v hmatatelné realitě, v paměti zůstala zaryta jen vzpomínka na absurdní řetěz falešných probuzení a snahy něco zachovat v psané formě. Matně si vybavuji, že ta věc měla v názvu slovo orange. Svět o nic důležitého nejspíš nepřišel. Odnesl jsem si z toho jen úzkostný sen.

Ten je ale pořád lepší než ty ostatní, které je možné z větší části zaškatulkovat pod noční můry, jako ten kdy se Země řítí do Slunce nebo ten o kolapsu metastabilního vakua. Ve vteřině se to stalo, ale na chvíli se proces hroucení zastavil. Polovina vesmíru zmizela, půlka Země zkonzumovaná bílým světlem a my stáli na okraji v okamžiku terminálního děsu a zírali vstříc nevyhnutelné destrukci, která si z nepochopitelných důvodů dala pauzičku. Sen pokračoval tím, že jsem do bariéry destrukce skočil. Nevím, jestli to mělo něco vyřešit, nebo šlo jen o snahu to mít už za sebou, zemřít vlastním rozhodnutím a nenechat se ovládat nevyhnutelností osudu.

Lepší několik úzkostných snů než čirá kosmická hrůza.

+1: Dneska jsem napsal texty za 3 dny & docela mě to bavilo…