Minmaxování

Vždy, když začnu hrát do té doby mě neznámou deskovou hru, má to bez výjimky následující průběh:

1. Snažím se pochopit pravidla.
2. Snažím se opakovaně a marně zapamatovat pravidla.
3. Připadá mi, že v tom není žádná strategie.
4. Není to jen o štěstí, určité taktické možnosti existují.
5. Uvědomím si, že můžu hrát velké množství strategií, některé i negativní, a pilovat je podle aktuální situace a akcí ostatních hráčů.
6. Dojde mi, že pro danou hru musí existovat ideální strategie a snažím se v hlavě srovnat, jak by asi mohla vypadat.
7. Přiznám, že jediná možnost je napsat program, který odehraje sto milionů her ve snaze najít nejlepší strategii.
8. Napíšu ten program a počínaje okamžikem, kdy doběhne, jsem neporazitelný.

K poslednímu bodu jsem se zatím nikdy nedostal. Má to dva důvody. Jednak nemám při ruce pravidla hry, abych je mohl kompletně převést do podoby simulace a druhak vždy když objevím, že určitá hra, fyzická nebo digitální, má perfektní strategii garantující největší pravděpodobnost úspěchu, ztratím o ni zájem. Najednou to zredukuje nezměrnou džungli možností a rozhodnutí na jedinou cestu a to není žádná zábava.

Když o tom tak přemýšlím, tak nevím, proč to vlastně píšu. Nikdy jsem žádnou hru simulací neminmaxoval a vlastně ani nechci.

Ale nebude nijak těžké ten program napsat. Jeho cílem by nebylo naučit počítač, jak hrát danou hru, ale jen otestovat několik uživatelem definovaných strategií, které preferují určité akce před jinými. Ani zdaleka by nešlo o umělou inteligenci, ani o strojové učení. Možná, se zavřenýma očima, bychom tom mohli označovat za nepříliš pokročilou statistika od někoho, kdo statistice nerozumí.