Máš čas?

Jestli z hloubi duše něco nesnáším, pak je to verbální manévr, kdy někdo vyžádá souhlas před tím, než prozradí, na co mě přinutil kývnout.

Je to jednoduché: Osoba X chce s něčím pomoct a zeptá se: „Máš zítra čas?“ Protože nic nemáte na plánu, jste více méně nuceni kývnout, nevíte jen jestli chcete a nemůžete přece takticky lhát pořád. Teprve potom osoba X upřesní: „Potřebuji pomoct s Y.“ A protože jste řekli, že čas máte, čeká se, že pomůžete. Osoba X vás uvěznila ve svém manévru. Když se vám začne vařit krev v žilách, je to zcela oprávněná reakce, osoba X je rétoricky podlá svině.

Když se ukáže, že aktivita Y představuje čtyři hodiny tahání menhirů do kopce holýma rukama nebo něco ke zbláznění nudného, co mezinárodní právo považuje za formu mučení, dodatečné odmítnutí bude působit nemravně.

Kdyby to řekla v opačném pořadí: „Potřebuji pomoct s Y, máš čas?“ vyložila by karty na stůl jako muže/žena/dítě a já bych mohl zvážit, jestli chci nebo ne a podle toho mít nebo nemít čas. Rétorický manévr osoby X vás buď uvězní nebo z vás udělá neslušného jedince a ani jedna varianta není ideální.

I když poslední dobou mě to moc netrápí, když jsem přestal fungovat v sociální rovině.