Kolo, kolo, kolo, *nádech*, kolo, kolo, kolo
Jakmile ráno otevřu oči v hlavně mi zní jediné: kolo, kolo, kolo. Ale ještě je tma a musím netrpělivě čekat, zatímco mi v hlavě stále zní kolo, kolo, kolo. Pak se konečně rozední, zkontroluji směr a sílu větru, podívám se na teploměr (tři nad nulou, luxus), zalepím boty žlutou gafou, aby mi neumrzly prsty (vysoce mobilní bezdomovec je podle Vogue styl pro rok 2019) & jedu. Kolo, kolo, kolo.
Bicykl je jediná věc, která mi ještě přináší nějaké potěšení a počasí se v posledních dnech láme ve prospěch jízdy, tak toho musím využít. V jedné obzvláště temné chvíli mě napadlo – a nejde o předsevzetí, to mějte na paměti – že by bylo fajn ujet aspoň 3650 kilometrů za rok 2019. Jestli toho chci dosáhnout, musím začít brzo a co víc, potřebuji to. Nejsem ve formě a podle BMI nejsem ani v normě. Speciálně pro mě museli zavést novou kategorii za obezitou, ale to odbočuji. Silnice, i zapadlé boční spojnice asfaltu, jsou relativně suché a přímo zvou k hltání kilometrů. Pravda, cesty musím plánovat jinak než obvykle, zcela se vyhnout lesním cestám a najet na frekventovaný asfalt. Všechno stojí a padá s plánováním. Doprava má systolický rytmus – dopoledne směřuje tam a odpoledne zpátky. Když to střihnu jedním směrem, asfalt je obzvlášť klidný a mám pruh jen pro sebe. Navíc, když jedu kolečko po směru hodinových ručiček, vždy zabočuji doprava a nikdy tak nemusím křížit frekventovaný druhý pruh. Kolo, kolo, kolo.
Měl jsem vozovku jen pro sebe také proto, jak se zdá, v těchto dnech na kole nikdo nejezdí. Nezáleží jestli je víkend nebo všední den, nikde nikdo. Nedává to žádný smysl, počasí není zas tak nepříznivé, jen trochu vody & trochu zimy. Ale diletanti nejspíš zůstávají u krbů a profesionálové trénují na rotopedech. Kolo, kolo, kolo.
Jediní jezdci zůstávají ve městech, jde o kádr užitkových cyklistů, kteří používají kolo jako primární dopravní prostředek. Několikrát jsem potkal speciálního blázna na silničním kole obtěžkaném batohy, který jezdí zásadně bez helmy. Jeho jedninou ochranou před újmou byl šátek a pocit vlastní nezranitelnosti. (Vezměte si helmu. Můžete být tvrdohlaví, ale v porovnání se zemí má konzistenci shnilé brambory.)
Na cestách jsem potkával jiné entity, jako třeba psy. V jednom okamžiku, kdy jsem zrovna padal ze sedla, se za mnou objevil flekatý přítulný kamarád. Chvíli se mnou běžel a proto že jsem zrovna bruslil na ledovaté vozovce & neustále se nacházel ve stavu pádu, stíhal. Byl to jeden z těch vesnických podvraťáků, kteří polehávají na návsi nebo vesele štrádují ulicemi, ale nikdo se je nesnaží zastavit a vrátit vlastníkům. Prostě patří do vesnice.
Jindy mi zas cestu zkřížila srnka. Stála zakřiknutě na asfaltu, les nalevo, les napravo, a okamžik na mě zírala, než se rozhodla vzít čáru a zmizet v bezpečném stínu stromů. Kopýtka zaklapala na asfaltu a zvíře elegantně uskočilo. A narazilo do drátěného plotu obory. Odrazila se zpátky na silnici, ještě více zmatená, kolo se blížilo, panika v jejím zvířecím mozku, který zná jenom strach, hlad a sex, sílila. Zkusila to ještě jednou. Další skok do neviditelné překážky. Odpadla jako brambora. Tudy to nepůjde, pochopila a kopýtka zase zacupitala po asfaltu, pak to vzala škarpou kolem obory a zmizela v lese. Srnka je příliš elegantní zvíře na takovéhle nezdary.
V poznámkách o zvláštnostech setkáních v sedle kola jsem měl uvedeno „husí alarm“, ale za boha si nevybavuji, co přesně to mělo znamenat. Husí alarm? Husa, která hlídala barák a když se někdo přiblížil začala kejhat? Možná? Ve vesnicích kolem cely je možné narazit téměř na všechno a tohle by nijak nevybočovalo z místního inbredního koloritu.
Napsal jsem spoustu slov, ale teď nevím jak to celé zakončit. Co třeba kolo, kolo, kolo?