Jak namazanej stroj...

Pár měsíců zpátky jsem koupil SPD pedály & tretry, které do nich zapadají. Tato transakce shodou náhod představovala většinu nekritických výdajů tohoto roku. Vím, s takovou sortou neposlušných konzumentů ten kapitalismus neudržíme na nad vodou, ale o tom tu teď nechci psát.

Pedály + boty mi nikdy nepřirostly k srdci, nikdy to nebylo ono, pořád jsem ztrácel cit v prstech na nohách (stejně tak to bylo i v normálních botách) a tretry byly buď příliš volné a neměl jsem ten pocit efektivního přenosu síly, nebo příliš těsné a zlobily mě klenby chodidel, nikdy to nebylo přesně ono.

Většinou jsem jezdil bez SPD pedálů, montoval je na kliky jen příležitostně, abych prozkoumával všechny proměnné, jestli určitá varianta nebude výrazně lepší. Nebylo to nic moc & tak pedály šly za chvíli dolů.

Teď jsem je namontoval zase a musím přiznat, že přes všechny výtky, je na nich krásná jedna věc – ta síla, když zabíráte na obě strany, nahoru a dolů současně, ideálně do kopce, krátkého a strmého, doslova letíte vzhůru, jakoby na okamžik neexistovala gravitace a asfalt se vám poslušně obtáčel pod pneumatikami. Taková krása…

Nechci se tu nijak vychloubat, že jsem kdovíjak silný jezdec nebo mám kdovíjakou fyzičku, protože to není pravda. Záhy mi dojde dech & okamžik opojného vzletu se změní na rutinní utrpení. Proto musí jít jen o krátké a ostré kopce.

Nedaleko Cely se vzpíná jeden extrémní případ. Líná silnice se bez varování zlomí a přejde do něčeho, co připomíná kolmý útes asfaltu. Poprvé jsem ho musel s ostudou vyjít pěšky, podruhé jsem to vyjel, bylo by fajn ho vyletět s gustem.

I když možná ne. Stačí abych s SPD pedály ujel pár desítek kilometrů a jsem mrtvý. Ne okamžitě, hodinu nebo dvě po návratu do Cely se cítím v pořádku, ale pak se dostaví celkový šok & akutní pocit, že svaly v nohách potřebují odpočívat. Ten den jsem usnul na podlaze.

Podle toho, co jsem slyšel, krátké a velice intenzivní záběry představují efektivní formu tréninku, takže sprintovat do kopců asi nebude úplně k ničemu.