Na tohle bláto mám příliš hladké gumy

28. 1. 2019 — k47

Teplota v posledních dnech létá nahoru a dolů, zdánlivě náhodně. Pár dnů solidně pod nulou, zamrzne rybník, napadne tlustý koberec sněhu, místní ho odklidí, aby mohli bruslit, ale ještě toho samého dne se teplota přehoupne na lepší stranu nuly a všechno zase taje. Příroda v rychlém sledu nabízí všechny myslitelné podmínky pro cyklistiku, jakoby na ozkoušení, abych našel ty nejlepší.

Není to žádná sláva. Kdybych měl seřadit podmínky pro cestování na kole od nejhorší po nejlepší, šlo by o následující pořadí:

Bahna jsem si dosytosti užil dnes. Pořád jsem vnímal, jak uskakuje zadní kolo, ne moc, jenom trochu, ale vytrvale, jako kdyby čekalo, kdy může uskočit pořádně a vymrštit mě ze sedla. Nic hrozného, jen otrava. A při výjezdech bahnitých strání jsem cítil, jak při každém záběru do pedálů zadní kolo prokluzuje a stěží se chytá nějaké trakce. Na takové manévry mám příliš hladké pláště. Do toho se neustále ozývalo otravné křupání řetězu obaleného hlínou a dalším sajrajem, kdy se hlína drtí o zuby předního převodníku.

Takže jako obvykle po návratu do Cely následovalo rychlé umytí, vyčištění řetězu a všech komponent trakce a pak jejich namazání. V zimě poměr času stráveného jízdou k času následné údržby vychází přibližně 2:1. To není ideální, ale pořád lepší než nejezdit vůbec.