Tři novinky od tří post-rockových klasiků

Nevím, co se děje. Už dlouho mi v uších nezněl žádný post-rock. Ne že bych se přesunul k jiným žánrům, jen jsem celkově přestal poslouchat hudbu. Jako kdyby všechny zvuky vybledly a ztratily energii a magnetickou přitažlivost. Co teď? Co dál? Znáte to: Bojíte se změnit, ale děsíte se, že zůstanete stejní.

65daysofstatic se změnili. Začínali jako math-rockové uskupení, pak skočili na post-rockovou vlnu, pár krásných let se na ní vezly, aby se v posledních letech začali přiklánět k elektronice. Jejich poslední album replicr pokračuje v nastavené trajektorii maximální možnou rychlostí do plně elektronizovaného podzemí, teď navíc s low-key, možná až low-fi zvukem. Moje post-rockové uši nejsou na tyhle vlnové délky naladěné, ale není to vůbec zlé.

Zato Epitaph od God Is an Astronaut zní přesně tak, jak by věrný posluchač čekal. Nahrávka ve mě navozuje podobné pocity, jaké se kdysi podařilo albům Age of the Fifth Sun nebo The End of the Beginning, jen někdy mi připadá, jako kdyby se do mixu připletl Requiem for Hell od Mona. Někdy. Občas. Trochu. V záblescích. Jinak, jak má GIAA ve zvyku, vytváří obrazy nesmírného prostoru a pohybu, kosmický post-rock. Těžko se to vysvětluje, ale já měl GIAA spojené s vesmírem, ne černou nekonečnou prázdnotu mezihvězdného prostoru, ale s výjevy barevných mlhovin a galaxií. Je to pořád post-rock, takže na slova nenarazíte, ale i bez nich jsou tracky neuvěřitelně bohaté a nasáklé nezkrotnou nadějí (naprostým opakem je Our Ceasing Voice). Epitaph dělá v tomto ohledu krok zpátky, o něco málo ubírá na rozloze a optimismu, ale přesto jde o čisté GIAA.

Mám tu jednu skupinu, která se mění, jednu, která zůstává ±věrná svému zvuku. Do třetice k nim přihodím exemplář Tides From Nebula, jejichž poslední album From Voodoo To Zen je tak padesát na padesát. Udělali krok stranou, nebo spíš krok vzhůru, ale pořád se drží v mezích žánru. Poslechněte si track Dopamine a když se vám nebude líbit, nebude se vám líbit ani zbytek alba.

Epitaph je ze trojice dnešních alb tím nejlepším a naprostý vrchol pak představuje druhý track Mortal Coil. Nevím proč, ale zaryl se mi pod kůži.