Zmizet beze stop
Jedna z největších fantazií absolutní svobody je zemřít anonymní smrtí jako neznámé tělo, které nikdo nedokáže identifikovat, jako tečka za zapomenutým příběhem.
To je ale v době pokroku v DNA analýze, rozpoznávání tváří, neustálého online i offline sledování a všelijakých registrů (státních nebo soukromých), které schraňují fotky, otisky, vzorky DNA, dentální záznamy, stále těžší a těžší. Přesto se v USA každý rok bez stop ztratí víc jak 2000 lidí a nikdo se o nich nikdy nic nedozví. To je aspoň nějaká pozitivní zpráva.
Oscar Zeta Acosta – onen pověstný třísetlibrový Samoan Dr. Gonzo z FALIV – beze stop zmizel v roce 1974.
Pokud se nemýlím HST ho poprvé zmínil – tehdy pod pravým jménem – ve Strange Rumblings in Aztlan, potom fiktivně jako Dr. Gonzo ve FALIV a nakonec po jeho zmizení a pravděpodobné smrti v The Banshee Screams For Buffalo Meat (oba články byly v The Great Shark Hunt). Tam o něm HST mluvil naplno, bez zábran, bez masky fikce. Vyjevil, že Zeta, jak se sám překřtil, byl závislý na AMF, ujížděl na LSD, byl rváč a násilník, a i přesto, že pracoval jako právník, neměl daleko k metodám a postupům, které zacházely daleko za hranice zákona. Jeho životní styl byl divoký, rychle se pro něco nadchnul, ještě rychleji ztratil zájem a stejně rychle zmizel. Prostě najednou nebyl.
Ale to zas zabíhám.
Když jsem tu nedávno psal o podivné Wikipedii, jedno z odkazovaných hesel, které mi v paměti utkvělo ze všech nejvíce byl případ Tamam Shud. Jde o příběh mrtvého člověka, který byl v roce 1948 objeven na australské pláži a nikdo nevěděl, kdo to byl, odkud přišel a co tam dělal. Byla to jen mrtvola, kus před pár dny živé hmoty, ležela na písku, žádné odpovědi, žádná vodítka, nic. Pitva nepřinesla vysvětlení, neměl u sebe nic zvláštního nebo neobvyklého.
Začalo masivní celosvětové pátrání, kdy se autority snažili zjistit, o koho jde, ale nepřišli na nic. Mrtvý nepocházel z žádná anglicky mluvící země. V té době začínala studená válka a proto se objevily spekulace, že mohlo jít o špiona. Bohužel nebylo možné nahlédnout za železnou oponu, aby se podezření potvrdilo.
O měsíc později byl nalezen jeho kufr, ale ten také neposkytl žádné nové odpovědi.
Skoro půl roku nato byl v maličké kapse jeho kalhot nalezen útržek papíru s nápisem „Tamám Shud“ a vyšetřování se znovu rozeběhlo. Papír pocházel z knihy poezie přisuzované básníku-astronomovi Omaru Khayyamovi. Konkrétní výtisk byl nalezen a na vnitřní straně obálky byl vytlačený text – obsahoval jakousi šifru a telefonní číslo. To patřilo Jessice Thomson – zdravotní sestře, která bydlela velice blízko místa, kde bylo objeveno tělo neznámého muže.
Vyšetřování se přesto nepohnulo ani o krok, ale záhady se přesto vršily jedna na druhou. I když Jessica Thomson svědčila, že mrtvého neznala, její dcera si nebyla tak jistá. Po smrti matky přiznala možnost, že muže nejen znala, ale také sama mohla být ruskou agentkou. Její matka se zajímala o komunismus a uměla Rusky, i když se nikdy nesvěřila, kde se jazyk naučila. Do toho se objevila možnost, že syn Jessiky Thomson mohl být synem onoho mrtvého muže. Oba sdíleli velice vzácný detaily anatomie ucha.
To všechno jsou možné teorie, ale ty už asi navždy zůstanou nepotvrzené. Poslední člověk spojený s případem – onen syn Robin Thomson – zemřel v roce 2009 a s sebou si do hrobu vzal i tuto záhadu.